Autobus naplněn dvojsmyslností

Jak neskonalá chuť psát (rozuměj: ventilovat se) mě přepadá a uchvacuje pokaždé, když cestuji autobusem!

Před pár měsíci jsem si za jízdy poznamenal:

Jak jsem se dnes dočetl v časopise Moje psychologie (ležel na konferenčním stolku v bance a neodolal jsem…), dostane-li se vám do pusy síra, lepší nežli polykat – je vyplivnout ji. Nuže, při pondělku, jenž se s prací se sírou pojí jaksi typicky, dochází i k následující pasáži, v níž si trochu zaplivu…

Je to složitý a silně gordický problém, pramenící jak z toho, že nemám rád lidi, tak také z toho, že nemám rád produkty řekněme kompromisní kvality. Do té druhé škatulky ostatně snadno spadají i lidé, takže řeč je vlastně jen o věcech pofiderní kvality. Ty (věci), nacházejí-li se v mé blízkosti, působí… a způsobují mi diskomfort.

Nemohu si nevšimnout, že blízká přítomnost těchto věcí je i mou zásluhou, jsem vinen vlastní chudobou i tím, jak jsem si věci zařídil. Jak se kdysi kdesi vyjádřil Henry Chinaski, „naše chudoba se projevuje v tom, že jsme nuceni sdílet vlastní zvuky“. Přibližně. Je zřejmé, že to platí i obecněji. Jsme nuceni sdílet své zvuky, své pachy, své vizuální podoby a nakonec i produkty své mysli. Zrak z toho vychází ještě velmi dobře. Bůh nás obdařil víčky, která můžeme použít vždy, když se chceme vyhnout setkání se s podobou svého okolí. Jemužel žádný podobně efektivní systém se neváže na další smyslové přijímače.

Patrně zde existuje nějaký potenciál vytvořit si víčka pro ostatní smysly v psychické rovině, nicméně mám dojem, že nejde o tvorbu banální či rutinní. Pracuji na tom již dvacátým rokem a co hůř – jak poznat, zda je cesta správná? Vždy je možné, že nekráčím tím správným směrem a vždy je jisté, že nejdu tou nepřímější cestou. Komentář: Heh!

Ale co jsem chtěl říct především, nedávno jsem opět jel autobusem a opět mi celou cestu šeptala múza do ouška… Na úryvek si možná vzpomenu… jak to bylo? Jo: „Když se podaří, co se dařit má…“. Anebo to bylo rádio pana řidiče?

Občas si sednete příliš blízko řidiče a pak toho celou cestu litujete, na jednu stranu, na druhou stranu přesto celou dobu sedíte jak připečení – to se připekla šťáva z Vašeho vlastního masochismu a zkaramelizovala do – ač nezvyklé – přesto chutné pochoutky.

Stejně jako já bude předpokládat ten, kdo bude předpokládat, že člověk, co celé dny poslouchá myšlenky o tom, jaké to asi je, když se něco podaří, asi nebude duchem příliš, jak to jen říci…, vyvinutý. Naopak, zajisté to silně poznamená jeho vlastní myšlenky, a posléze i slova. A slova jsou ten kámen úrazu, kterým mi hlupáci dennodenně sdírají kůži z čela!

S konkrétními ukázkami verbalizované průměrnosti čas od času přichází Misantrop se svou družinou, tak poskytuji jen krátký námět k zamyšlení: Myslíte, že je dobré stavět silnice na konci listopadu? Kdy je to lepší? Proč myslíte, že se to dělá právě teď? Čím jsou vaše názory podloženy? A co na to asfalt?

Nevím, jestli jste si všimli, ale otevřela se tu potenciální hádanka, totiž správný způsob výkladu lidově-populární písně, z jejích slov jsem si zapamatoval tyto (…) a vzápětí vás zkusím přesvědčit o nesmyslnosti myšlenek, které popisují.

když se podaří
co se dařit má
svět je jako ze zlata
…
když vyroste růže z poupěte

Hádankou v hádance je zejména druhý verš. Co je to, co se má dařit?

Prostor k zamyšlení… konec prostoru k zamyšlení.

Shodl jsem se s jedním známým (, ) jazykovědcem na nejintuitivnější interpretaci, že dařit se má to, co chci, aby se dařilo. Vidíte ten problém? Představte si svět, ve kterém se bude dařit to, co chcete, aby se dařilo (a to, co nechcete, aby se dařilo, se dařit nebude). To znamená, že dojde k eliminaci pojmu „neúspěch“. Zdaleka nepůjde o svět jako ze zlata, jak praví text písně! Daleko spíše půjde o šedivý svět, neboli svět ochuzený o jednu ze svých dimenzí. Zde byla taková nezajímavá pasáž o protikladnosti dimenze a bodu; vypuštěna.

Zatímco první interpretace byla odmítnuta na základě logicko-filosofické nefunkčnosti, druhá bude popřena konfliktem s existujícím psychologickým principem (který z toho filosofického vychází, tudíž svým způsobem bude teď řeč o tom samém). Zní: bude se dařit to, o čem je předpoklad, že se bude dařit. Táži se: bude svět jako ze zlata, bude-li se dařit to, o čem předpokládáme, že se bude dařit? Pochopitelně, že ne.

Nevím jak vy, ale já (a právě tuto svou vlastnost jsem právě (tadá) povýšil na universální lidský psychologický princip) nebývám příliš unesen, pokud se mi podaří něco, o čem jsem předpokládal, že se podaří. V takovém případě je to lehce příjemné, dobré, vítané, ale v žádném případě se svět nebarví dozlatova. K tomu chybí to vychýlení se na druhou stranu osy, chybí napětí, chybí opačný předpoklad. Kdyby moderní hrdinové (myslel jsem původně ty filmové, ale o webdyzajnérech to platí také) nestíhali důležité úkoly na poslední chvíli, nebylo by jejich snažení odměněno božskou satisfakcí, kterou poeta může popsat jako „zlatý svět“.

Jinými slovy, pokud z poupěte vyroste růže, není to žádný důvod k pozdvižení, neboť růže z poupěte vyrůstá se značnou pravděpodobností. Takže co na tom? …jak vidíte, další zlatý svět se právě rozplynul.

(…)

Nejen proto je dobré sedět co nejdál od všech řidičů tohoto světa i lidových filosofů, sdílejících své představy s éterem. Což se ne vždy podaří.