Jak neskonalá chuť psát (rozuměj: ventilovat se) mě přepadá a uchvacuje pokaždé, když cestuji autobusem!
Před pár měsíci jsem si za jízdy poznamenal:
Jak jsem se dnes dočetl v časopise Moje psychologie (ležel na konferenčním stolku v bance a neodolal jsem…), dostane-li se vám do pusy síra, lepší nežli polykat – je vyplivnout ji. Nuže, při pondělku, jenž se s prací se sírou pojí jaksi typicky, dochází i k následující pasáži, v níž si trochu zaplivu…
Myslím že nadešel
čas na umění. S Vánocema to nesouvisí… i když asi ano. Jistěže to
s nima souvisí. Jenže zatím nevím
jak. Dnes vám v rámci osvobození ducha nabídnu trošku umění –
jelikož umění je protikladem komerce, a to v mnoha hlediscích (teď se mi
to nechce vysvětlovat) – zarecituji vám jednu báseň. Není má.
Slyšte…
</texy>
Nyní, po noční oslavě života, mám chuť seznámit vás se dvěma básněmi, na které jsem si před chvílí vzpomněl.
To je teď celá moudrost moje:
Milovat hlučnou vřavu boje,
za nocí vnikat do snů žen
a trochu býti zadlužen,
pískat si, jak mi zobák narost,
vínem si plašit s čela starost,
svůj život rychle utratit,
nic nezískat, nic neztratit.
To byl František Gellner: To je teď celá moudrost moje, ze sbírky Po nás ať přijde potopa (respektive Druhé drobky z Františka Gellnera).
Konečně vyrazím na dráhu zločinu
nějakou zapadlou poštu si očíhnu
vejdu a zasyčím na ženskou u kasy:
Naval sem peníze, nebo ho vytasím!
vím, je to riskantní, může se lehce stát
že zdrhnu s výkřikem: Už mi zas nechce stát!
A to byl J. H. Krchovský. :-)
To, co píši teď, jsem chtěl napsat včera. Ale včera nebyl čas – musel jsem jsem brouzdat wikipédií a hledat si pěkné fotky čajových plantáží (plantáž, LongJing, gaiwan), a posléze, když den se nachýlil ke konci, začal jsem vzlykat nad mojí matematickou analfabetičností.
Koupil jsem si včera zelený Yunnan. Čerstvý, krásný, voňavý, letošní, pět nálevů slibovala slečna v čajovém krámu. Nehodlám to potvrzovat ani vyvracet, počet nálevů záleží na obratnosti člověka i jeho chuti. Nicméně, pět jsem jich vypil, právě se luhuje šestý a nevím jaký bude. (Budoucnost je otazník, minulost vykřičník.) První tři byly aromatické, až běda. To znamená moc. Příliš. Čtvrtý perfektní, pátý dobrý. Šestý neznámý.
…naproti tomu Long Jing (Dračí studna), můj momentálně nejoblíbenější zelený čaj, mi přijde nejlepší v druhém nálevu.
</texy>
Manon je můj osud. Manon je můj osud.
Manon je všecko, co neznal jsem dosud.
Manon je první a poslední můj hřích,
nepoznat Manon, nemiloval bych.
Manon je motýl. Manon je včela.
Manon je růže, hozená do kostela.
Manon je všecko, co neztratí nikdy svůj pel.
Manon je rozum, který mi uletěl!
Manon je dítě. Manon je plavovláska.
Manon je první a poslední má láska.
Manon, ach Manon, Manon z Arrasu!
Manon je moje umřít pro krásu…
Vítězslav Nezval: Manon Lescaut, první obraz, scéna šestá, rytíř Des Grieux pravil Tibergeovi.
