Tři dopolední jednohubky
Není dnešní večer jako stvořený k nicnedělání? Jo, myslím že je. Nemít povinnosti, taky bych se toho zúčastnil. Ale vy se nenechte rušit, pokračujte ve svém vlastním nicnedělání. Zatím vám povím, co jsem vymyslel. Jsou to jen tři body. (Dnes možná raději čtěte pomalu.)
- Nad ránem jsem vymyslel vtip. Měl by se
vyprávět přibližně takto:
Potkaj se takle dvě ryby a jedna z nich povídá té druhé: „Hele, je ti dobře? Vypadáš jakobys každou chvíli měla zvracet.“ A ta druhá jí odpoví: „Nojo, už od rána mám žaludek jak na souši…“ (smích)
- Všimli jste si někdy slova sebevědomí? Čím se to slovo zdá být a čím je? Jaké emoce ve vás toto slovo vyvolává? Chápete ho kladně či záporně? A jaký myslíte, že má na emotivní hodnotu pojmu vliv prostředí člověka? Víte jak se sebevědomí překládá do angličtiny? (Překladový slovník je někdy lepší než výkladový.) A víte jaké můj slovník uvádí synonyma?
- Jak byste definovali pojem ego? Proč vám slovník cizích slov docela možná nabídne jen odbornou psychologickou definici, přestože v lidové mluvě je zažitý značně odlišný význam? A jak to souvisí se sebevědomím? A proč v posledních letech pořád prší?
Komentáře (13)
k formuláři
RSS kanál komentářů
26.11. 2007 — 12:05
Ego znamená „Já“.
Viz Ego sum Attila flagellum dei = Jsem Attila, bič boží.
Tvé ego napsalo tento článek, aby podráždilo tvůj id.
Pokud výraz komplex méněcennosti vnímám negativně, musím zákonitě slovo sebevědomí vnímat pozitivně.
Naopak výraz hypertrofované sebevědomí, resp. hypertrofované ego mi zní negativně.
V lidové mluvě má ego jiný význam zjevně proto, že se příliš zažil, resp. zlidověl výraz egocentrický, pro člověka, který netáhne s ostatními za jeden provaz. Řekl bych, že to vzniklo za komunistů. Pokud se tedy řekne ego, myslí se egocentrický, či egoista a zároveň namyšlený.
26.11. 2007 — 16:01
Hm, sebe-vědomí vnímám pozitivně. To slovo sebe-jistota je horší… přeci jen, být si něčeho vědom je poměrně v pořádku, ale být si něčím jistý, natož sám sebou, to už mi přijde zhoubné.
Myslím, že na emotivní hodnotu pojmu má prostředí člověk vliv veliký. Samozřejmě inteligentní člověk pak musí vnímat slova na více rovinách, například 1) co to slovo znamená samo o sobě (výkladově, etymologicky); 2) co znamená v daném kontextu, respektive co si pod ním asi představuje osoba, která ho vyslovuje. A tak dále.
Slovo „ego“ pak vnímám neutrálně, v psychologickém smyslu, potažmo negativně, ve filosoficko-duchovním smyslu.
:-)
A ono neprší pořád v posledních letech… ono prší pořád pořád.
P. S. Škoda že neuvádíš linky na slovníky, které používáš. Sice asi chápu proč, ale stejně škoda.
27.11. 2007 — 1:42
[1] Lokutus: Lokute,
Tak nad tím jsem ráno přemýšlel při holení, vysávání, cestou k holiči a ještě potom a pořád jsem to nějak nemoh uchopit. Je snad možné komplex méněcennosti přijímat pozitivně?
Takže srovnáváš pojmy ego a sebevědomí – moc pěkně! :-) Nicméně – to spojení hypertrofované ego, to se skutečně používá? Zní mi to poněkud blbě…
[2] Taurus: Taure,
nahoře narážím na to, že sebevědomí se sice logicky vykládá jako vědomí sebe sama, jenže používá se to v tomto smyslu? Myslím, že ne.
Na slovníky neodkazuji, protože mě nenapadá proč bych měl. Navíc mnohdy nejsou online, a někdy ani ne e-. :-)
Jinak u ega se mi zatím nejvíce líbí definice: ego, egotism, self-importance (an inflated feeling of pride in your superiority to others) href=„http://wordnet.princeton.edu/perl/webwn?c=1&sub=Change&o2=&o0=1&o7=&o5=&o1=&o6=&o4=&o3=&i=-1&h=000&s=ego“ rel=„nofollow“>http://wordnet.princeton.edu/perl/webwn?c=1&sub=Change&o2=&o0=1&o7=&o5=&o1=&o6=&o4=&o3=&i=-1&h=000&s=ego
27.11. 2007 — 14:15
[3] Kahi: Nevím, zda se komplex méněcennosti dá vnímat pozitivně. Já ho vnímám negativně. A protože slovo sebevědomí je v přímé opozici k výrazu komplex méněcennosti, který vnímám negativně, je logické, že slovo sebevědomí vnímám veskrze pozitivně.
Já nesrovnávám ego se sebevědomím. To ostatní. :-)
Ale je fakt, že výraz hypertrofované ego se docela běžně používá.
27.11. 2007 — 14:44
Nikdy jsem neslyšel o hypertrofovaném egu. O nabubřelém a velkém ano.
V angličtině to je jednoduší :), „sebevědomí“ jak ho překládáme má jednoznačně pozitivní význam.
Tak ho ostatně vnímám i já, sebevědomí je pro mne zcela základní vlastnost, pozitivní, pro jednotlivce definující.
Ego na druhou stranu mi moc nevoní. Znám jen kolokace o velkém egu a egoismu.
27.11. 2007 — 22:01
[4] Lokutus: – Opět mám Lokute problém pochopit jak to myslíš. Myslel jsem, že pokud říkáš „Pokud výraz komplex méněcennosti vnímám negativně, musím zákonitě slovo sebevědomí vnímat pozitivně.“, tak zároveň počítáš s opakem a… no je to těžké. Teď pro změnu moc nerozumím tomuto: „A protože slovo sebevědomí je v přímé opozici k výrazu komplex méněcennosti…“. Nechápu to tak, jak to chápeš ty a tudíž s tím nemohu souhlasit. Sebevědomí podle mě může být nezávislé na přítomnosti komplexu méněcennosti, už proto, že sebevědomí může být jak, ehm, spíše objektivní (sebevědomí díky poznání skrze sebereflexi), tak i subjektivní lživý dojem, autosugesce jako obranný reflex člověka s pocitem méněcennosti.
27.11. 2007 — 23:18
No a vidíš, já měl vždycky za to, že komplex méněcenosti je opakem sebevědomí, tedy nedostatkem sebevědomí, neboli nesebevědomí, jestli chceš.
Subjektivní, lživý dojem nepovažuji za sebevědomí. To totiž samu podstatu sebevědomí vylučuje. Anebo chceš tvrdit, že člověk, který si lže do kapsy, je skutečně sebevědomý? Jak může člověk s pocitem méněcenosti považovat sebe sama za sebevědomého? To je logický nonsense. Takový člověk se může maximálně navenek prezentovat, jako sebevědomý, ale to neznamená, že je.
27.11. 2007 — 23:39
[5] Alex: Nabubřelé, velké, hypertrofované… Jaký je v tom rozdíl?
28.11. 2007 — 1:15
[7] Lokutus: → no, tak já si komplex méněcennosti představuji jako vnitřní pnutí, vznikající součinným působením vlastní snahy o úspěch a pochybností o svých schopnostech. Takže vlastně duše táhne za jeden provaz, ale na různé strany :-). (Tzn. jde o rozpolcenost, opak vyrovnanosti) Myslím, že především ten strach bývá nevědomý, vůle být úspěšný zase spíše vědomá (takže i případný úspěch bude vědomý a pak i sebevědomí bude vědomé). V každém případě se duše s tímto problémem vyrovnává celou škálou metod, myslím že se tomu říká kompenzace.
29.11. 2007 — 0:40
Sebevědomí samozřejmě vědomé je, protože to má v názvu. Sebe-vědomí, uvědomění si svých schopností. Sebevědomý člověk nemá důvod pochybovat, neboť ví, co chce a co si může dovolit. Zná své hranice.
Ovšem myšlenka, že člověk trpící pocitem méněcenosti, vlastně trpí jaksi podvědomě… je zajímavá. Ale přesto se mi na tom něco nezdá. Kdo alespeň jednou za život netrpěl vůči někomu jinému komplexem? Myslím, že většina lidí tuto zkušenost má. A já za sebe říkám, že v takovou chvíli jsem trpěl naprosto vědomě a sebevědomí jsem nepociťoval vůbec.
Příklad:
Když mi bylo 11, byl jsem na táboře, kde jsem se zamiloval do jedné holky. Chodili jsme spolu skoro celou dobu. Jmenovala se Lucie. Byla o rok starší a byla téměř ve všem lepší. Hrála lépe vybíjenou, měla větší výdrž v běhu atd. Když já dostal za nějakou disciplínu stříbrnou medaili, ona dostala zlatou. V pěvecké soutěži jsem byl druhý, ona první. V běhu na 5 km jsem byl čtvrtý, ona druhá. Jediné, co jsem uměl lépe, bylo plavání. To jí fakt nešlo. Jenže jako na potvoru jsem si čtvrtý den rozřízl palec na ruce, když jsem vyřezával lodičku z kůry a celý tábor jsem měl ruku zavázanou. Byla to hluboká rána. Takže v jediném, co jsem uměl lépe, jsem ji paradoxně nemohl porazit, protože mě doktor nepustil do bazénu. Měl jsem z té holky ukrutný komplex méněcenosti. Naprosto vědomý komplex. Už jen proto, že ať jsem dělal, co jsem dělal, nikdy jsem ji neporazil. A tak jsem tím trpěl, že se to projevilo na mém sebevědomí, takže mi nakonec dala kopačky…
29.11. 2007 — 1:36
[10] Lokutus:
Z mého pohledu sebevědomí není ani tak vědomí sebe sama, jako spíš víra v sebe sama. Sebevědomý člověk nepochybuje o sobě samém a může věřit v sebe sama, například pouze protože nezná své hranice, díky neschopnosti sebeuvědomění staví víru v sebe sama na pokřivených rádoby-důkazech. Tento člověk je sebevědomý, ač podle objektivních měřítek k tomu nemá „právo“. Například.
Momentálně zastávám postoj, že pokud člověk dojde uvědomění si příčiny svých nepříjemných pocitů, jejich efekt mizí. (Zároveň je potřeba rozlišovat mezi uvědoměním si pocitu a uvědoměním si příčiny pocitu.) Takže by se dalo říct, že vědomý komplex méněcennosti není uskutečnitelný stav. Ale je to jen má teorie.
Jestli tomu správně rozumím, ty jsi neměl možnost dokázat své kvality. Na základě rozumných důkazů jsi věřil ve své schopnosti, ale nebylo ti umožněno jich prakticky použít, tedy dosáhnout úspěchu. Možná bych to nazval frustrací a bezmocí, ale nevím jestli… Komplex méněcennosti si spojuji se strachem z neúspěchu. Ty jsi neměl strach, ba naopak, tobě jednoduše bylo zabráněno ukázat svou rovnocennost.
29.11. 2007 — 10:40
ad b) Nezávisle na téhle debatě (o které jsem tehdy nevěděla) jsem dnes podobnou teorii o uvědomování si příčin svých nepříjemných pocitů a jejich následném mizení zvažovala… prvně to vypadalo slibně, ale mám pocit, že když příčinu najde člověk sám v sobě (což ostatně, když se zamyslí pořádně, najde vždycky…?), úplně to nefunguje…
Jinak myslím si, že mezi „víra v sebe sama“ a „nepochybovat o sobě samém“ se rovnítka nehodí.
29.11. 2007 — 12:42
[11] Kahi: Jestli správně chápu komplex méněcenosti, tak já ho IMHO z té holky měl. Ona byla téměř ve všem lepší. Samozřejmě jsem byl frustrován, že tu jedinou věc, ve které jsem si myslel, že budu lepší já, jsem jí nemohl předvést, ale to nic nemění na tom, že jsem se před ní cítil méněcený, a to tím víc, čím víc jsem s ní prohrával.
Já osobně si komplex méněcenosti spojuji hlavně s ne-vírou v sebe sama, z čehož samozřejmě vyplývá strach z neúspěchu. A čím více jsem s tou holkou prohrával, tím méně jsem si v dalších disciplínách věřil.
Přidat komentář