Já osobně si komplex méněcenosti spojuji hlavně s ne-vírou v sebe sama, z čehož samozřejmě vyplývá strach z neúspěchu. A čím více jsem s tou holkou prohrával, tím méně jsem si v dalších disciplínách věřil.

Jinak myslím si, že mezi „víra v sebe sama“ a „nepochybovat o sobě samém“ se rovnítka nehodí.

Sebevědomí samozřejmě vědomé je, protože to má v názvu. Sebe-vědomí, uvědomění si svých schopností. Sebevědomý člověk nemá důvod pochybovat, neboť ví, co chce a co si může dovolit. Zná své hranice.

Z mého pohledu sebevědomí není ani tak vědomí sebe sama, jako spíš víra v sebe sama. Sebevědomý člověk nepochybuje o sobě samém a může věřit v sebe sama, například pouze protože nezná své hranice, díky neschopnosti sebeuvědomění staví víru v sebe sama na pokřivených rádoby-důkazech. Tento člověk je sebevědomý, ač podle objektivních měřítek k tomu nemá „právo“. Například.

Ovšem myšlenka, že člověk trpící pocitem méněcenosti, vlastně trpí jaksi podvědomě? je zajímavá. Ale přesto se mi na tom něco nezdá. Kdo alespeň jednou za život netrpěl vůči někomu jinému komplexem? Myslím, že většina lidí tuto zkušenost má.

Momentálně zastávám postoj, že pokud člověk dojde uvědomění si příčiny svých nepříjemných pocitů, jejich efekt mizí. (Zároveň je potřeba rozlišovat mezi uvědoměním si pocitu a uvědoměním si příčiny pocitu.) Takže by se dalo říct, že vědomý komplex méněcennosti není uskutečnitelný stav. Ale je to jen má teorie.

Příklad

Jestli tomu správně rozumím, ty jsi neměl možnost dokázat své kvality. Na základě rozumných důkazů jsi věřil ve své schopnosti, ale nebylo ti umožněno jich prakticky použít, tedy dosáhnout úspěchu. Možná bych to nazval frustrací a bezmocí, ale nevím jestli… Komplex méněcennosti si spojuji se strachem z neúspěchu. Ty jsi neměl strach, ba naopak, tobě jednoduše bylo zabráněno ukázat svou rovnocennost.

Příklad:
Když mi bylo 11, byl jsem na táboře, kde jsem se zamiloval do jedné holky. Chodili jsme spolu skoro celou dobu. Jmenovala se Lucie. Byla o rok starší a byla téměř ve všem lepší. Hrála lépe vybíjenou, měla větší výdrž v běhu atd. Když já dostal za nějakou disciplínu stříbrnou medaili, ona dostala zlatou. V pěvecké soutěži jsem byl druhý, ona první. V běhu na 5 km jsem byl čtvrtý, ona druhá. Jediné, co jsem uměl lépe, bylo plavání. To jí fakt nešlo. Jenže jako na potvoru jsem si čtvrtý den rozřízl palec na ruce, když jsem vyřezával lodičku z kůry a celý tábor jsem měl ruku zavázanou. Byla to hluboká rána. Takže v jediném, co jsem uměl lépe, jsem ji paradoxně nemohl porazit, protože mě doktor nepustil do bazénu. Měl jsem z té holky ukrutný komplex méněcenosti. Naprosto vědomý komplex. Už jen proto, že ať jsem dělal, co jsem dělal, nikdy jsem ji neporazil. A tak jsem tím trpěl, že se to projevilo na mém sebevědomí, takže mi nakonec dala kopačky…