Nikdy jsem přes den neudělal nic smysluplného. Nejde mi to, a myslím si, že mi to nejde protože nemám čas. Klidný nepřerušovaný čas.
Proto nemůžu jít spát před půlnocí, protože nemám hotovo. Co hotovo, ani jsem pořádně nezačal. Potřebuji pár hodin samoty, ticha, něčeho co předchází dělání.
Všechno co jsem udělal a s čím jsem zpětně aspoň trochu spokojen, jsem udělal o samotě, v noci či nad ránem, skrze přehlížení potřeby spánku či jídla. Ještě bych samozřejmě poděkoval čaji.
Možná spíš než o dělání jde o to nedělání – činnosti, které nemají viditelný výsledek. Takto se odehrávalo všechno zásadní srovnávání si myšlenek, všechny mé zásadní myšlenkové posuny.
Tohle – ponocování, samota – mi schází. Ale nebojím se, že bych si jich alespoň něco, chtě-nechtě, nedopřál. Kvůli lásce k nim chodím spát pozdě a přitom si nastavuji budíka nesmyslně brzy, snad protože dokonale vyspaný bych se cítil nesnesitelně nesvůj. Proto mi to do práce trvá vždycky trochu dýl než se sluší, protože odkládám loučení se se samotou.