Oranžový sen

Každou chvíli nahodím nový design na tento prozatím otřesný blog. Ale pravdu říkajíc, nechce se mi. Nechce se mi začít vrtat ve všech těch souborech WordPressu, protože mám ještě v živé paměti, jak mi jeden přítel brečel na rameni stěžujíc si na laickouživatelskou nepřívětivost zmíněného publikačního systému, co se týče vytváření vlastního skinu (vzhledu). Asi to o pár hodin odložím… tak jako milión jiných věcí, které jsem za poslední léta odložil a pak pod tlakem času nucen ve spěchu zplodit. Není třeba se ovšem obávat, že bych redesign tohoto blogu odkládal příliš dlouho. Zde mám nämlich motivaci – ohavný default dyzajn čerstvě nainstalovaného WP 2.01 již nebudu ochoten předlouho snášel a… „nahodím“ něco, co s pýchou a hrdostí jsem ochoten označit dyzajnem bez vnitřního boje o významovou čistotu používaných slov. Jsem hold v nepříjemné situaci.

Jsem hold v nepříjemné situaci, tak jako jsem byl ve středu před čtvrtou PM v hodině programování. Povídal o objektech a dědění a konstruktorech a override a virtual a abstract a já jen slyšel hlas na druhém konci lesa, jenž o významu těch slov hovořil. A těšil jsem se na konec dne a konec tohoto ročníku jako nikdy jindy, neboť to byl pocit věru nepříjemný. Vzdal jsem to a vzdálil se a ani nevím jak, a mé kroky směřovaly směr knihovna. Ani jsem tam nechtěl jít, chtěl jsem jít domů, ale něco mě tam táhlo. Táhla mě tam lenost změnit nasazený směr, táhl mě tam pocit marnosti nad ztraceným dnem. (…) Posadil jsem se tedy na mou oblíbenou židli mezi regálem poezie a dětské beletrie a koukal na jména, která mi většinou nic neříkala. Po chvíli bloudění podnikl jsem rituál, který se skládá z udělání pár kroků a posazení se na židličku naproti písmenu B. Smyslem rituálu, a ono se opravdu o rituál jedná, protože ho podnikám od jisté doby při téměř každé návštěvě chrámu knih, je kontrola, zda nepřibylo něco od Buka, co jsem dosud nečetl. Zpravidla nepřibylo, tentokrát ale ano. Faktótum a Všechny řitě světa. Skvělý úlovek. Posadil jsem se a četl si. Měl jsem radost, opravdovou radost, pocit plnosti. A v tomto báječném stavu jsem se odebral domů.

Nevím kdy naposled jsem cítil takový hřejivý pocit, snad tehdy na horách, když jsem se probral ze snu, krásného snu. Chodili jsme s Juhym na vysokou školu a bydleli jsme na koleji. V našem pokoji byl tmavý nábytek a velká dřevěná knihovna plná starých knih. Bydlela tam s námi holka, blondýna. Měla oranžové šaty a si četla knihu v elfštině, sedíc ve velkém křesle. A neznámá slova hledala ve slovníku. (…) Pak se mi zdály ještě další věci, ale ty už nebyly tak zajímavé.