Tag: sen

• Nevyžádaný sen o škole

  • Publikováno: 27.8. 2008

  27. Langusta a první sen o škole. Jsem nemocen? Už asi neusnu, tak to aspoň slavnostně zapíšu.

  Přednáška začala už před pár minutami. Vyučující… to je jedna z těch otravných osob, které se vytrvale a marně celou hodinu snaží nahazovat háčky, aby monolog změnily na dialog. Zřídkakdy se někdo chytí. Přednášející… tentokrát jde o mladého muže, jen o něco málo „dospělejšího“, než jsou jeho posluchači. To proto ten hloupý přístup.

  „Přepáčte, čo sa to tu učíme?“ ozve se nový hlas ze zadu.
  Z lavice předemnou se otočí jiná dívka: „Prosímtě drž hubu!“ Ale není to drž hubu takové „…abych mohla dál poslouchat“. Je to drž hubu „Copak nechápeš, že vždycky je to takto? Že přednášející žvaní a úkolem studenta je nějak se před ten semestr přenést?“
  „Prosímtě drž hubu!“ a pokračuje si v kreslení.
  Velmi mě to pobaví. Něco bych ji řekl, pochválil ji za trefná slova. Neumím se vyjádřit…

  Přednášející se nijak nevychýlil ze své koleje, dál žvaní, okouzlen vlastními slovy, s novou energií se vrhá do další věty. Duškovský učitel. „Tak, milé děti, jestlipak…“. Ať už hraje cokoli, pořád je to ten úlisný učitel. Je to k nevydržení. Vždy, kdy ho vidím… mám sto chutí si do břicha vrazit nůž na loupání ovoce a pořádně jím zakroutit, jen abych unikl jeho hlasu. (Až tak dobře hraje toho učitele.)

  Pokračování

• Střípky ze života

  • Publikováno: 18.7. 2007

  Byl jsem dnes venku, poté co se ochladilo. Prodíral jsem se vzduchem hustým jako plnovous vikingského válečníka, zpola dýchal, zpola ne. Co si vybrat? Bez nádechu člověk umře, ale s ním snad ne? Tak jsem šel, houpavým krokem, oči zarovno s cestou, až člověk zapomene, že se nachází ve městě, kde pouze čerství cizinci nedávají pozor, kam šlapou. Tak jsem si šel, zahovněným Brnem, houpavým krokem, okrajem zorného pole sledoval houpavé melouny všude kolem.

  </texy>

  Pokračování

• Oranžový sen

  • Publikováno: 23.2. 2006

  Každou chvíli nahodím nový design na tento prozatím otřesný blog. Ale pravdu říkajíc, nechce se mi. Nechce se mi začít vrtat ve všech těch souborech WordPressu, protože mám ještě v živé paměti, jak mi jeden přítel brečel na rameni stěžujíc si na laickouživatelskou nepřívětivost zmíněného publikačního systému, co se týče vytváření vlastního skinu (vzhledu). Asi to o pár hodin odložím… tak jako milión jiných věcí, které jsem za poslední léta odložil a pak pod tlakem času nucen ve spěchu zplodit. Není třeba se ovšem obávat, že bych redesign tohoto blogu odkládal příliš dlouho. Zde mám nämlich motivaci – ohavný default dyzajn čerstvě nainstalovaného WP 2.01 již nebudu ochoten předlouho snášel a… „nahodím“ něco, co s pýchou a hrdostí jsem ochoten označit dyzajnem bez vnitřního boje o významovou čistotu používaných slov. Jsem hold v nepříjemné situaci.

  Pokračování