Jak slastný je návrat k vlastní kuchyni!
Několik dní jsem byl vystaven nepřízni osudu, což zahrnovalo i setkání s hardcore českou kuchyní a věru – nebylo mi do zpěvu! – bylo mi věru zle. První den jsem dostal řízek, který jakoby z oka vypadl těm, které jsem kdysi vídal ve školní kuchyni. (Anebo na pohřebních hostinách.) Spolustolovníci mnou očividně opovrhovali, když jsem nesl hromádku strouhanky, prakticky netknuté brambory a rozpůlený okurek k okýnku pro navracení použitého nádobí. Jádro – ten dva milimetry vysoký steak, který zbyl po oloupání tukem nasátého obalu, jsem v pudu sebezáchovy skoro celý pozřel, pravda, zřejmě šlo o jedinou součást, která nebyla vyloženě odporná.