Tolstoj vykládá karty na stůl

Mám pro vás nějakých patnáct minut, než se mi napustí vana.

„Tak a dost!“ řekl jsem si, ani ne před chvilkou. Já vím, že to tady nějak zkomírá. Samozřejmě mi neuniklo ani to, že zkomírání je dnes jakejsi trend, který se netýká jen mě, nýbrž celé blogosféry. Nepopírám, že na mě ten trend (pokud skutečně je) může mít nějaký vliv. Především, a to je hlavní, mám i své vlastní důvody proč mí vzácní čtenáři poslední dobou nemají tadyhle co číst.

Hlavně nemám čas. Třeba tento týden… už to dělám od pondělí a dnes je pátek… nedělám nic. Než jsem se do toho pustil, myslel jsem si, že to bude pěkné, nedělat nic. Ale to je nesmysl. Jediná radost je v dělání. Ano, ano, mám tady deset DVD Přátel, ano, ano, dnes jsem viděl už jedenáct dílů a rozhodně to není nuda, bohužel musím přiznat, že jsou i lepší věci. Obzvláště když v příštím díle má být něco o rozcházení Rosse s Rachel (tak praví název), takže to bude, řekl bych, nuda. Fakt nemám rád Rosse, proč to neříct takle na rovinu. Ne, nemám ho rád. Půjdu si zastavit vodu.

Promiňte, ztratil jsem nit. Co jsem to chtěl?

Jo, chtěl jsem říct něco o tom, co jsem chtěl psát. Předně, přesně před týdnem jsem čekal ve frontě na autobus, asi hodinu, a jsa osvícen nezvyklou situací, sepsal jsem pár svých okamžitých myšlenek. Mám je tady na papíře, trochu jsem to včera proškrtal, jo, není to špatné. Ale víte, proč to ještě není venku? Protože vy přijdete s očekáváním. A pak si to budete číst a přitom ten článek budete soudit. A docela možná mi napíšete do komentářu nějakou hovadinu, jako například že se mnou nesouhlasíte. Nebo prostě nějakou podobnou blbost. Zrovna dnes Y pěkně poznamenal něco o tom, jak si jsou blogy blízké s myšlenkami chvilkovými, dosud nevykrystalizo­vanými. Proč se vůbec vyjadřovat k něčemu, co je jen útržkem mysli, fragment, který třeba neprošel ani základní sebekritickou korekturou?

Je fakt, že co si myslí mí čtenáři mě až na výjimky vůbec nezajímá. Ale neberte si to osobně, protože patrně patříte prostě k těm blablabla procentům případů, které mě nezaujmou. Podívejte se na to takto. Jsem ve třetím semestru. Poslouchal jsem pár desítek dospělých vzdělaných a asi znalých lidí. Zaujmout mě dokázali asi dva. Ostatní nestáli za to, abych je poslouchal.

Další věcí (možná je to ta stejná), je problém s přetlakem informací.

Teď jsem byl ve vaně. Mám pěkně červené prsty na nohou, jestli to někoho zajímá. Jestli ne, ještě lépe! Ale teď jsem si navlík podkolenky, takže už nejsou vidět.

Informační tlak, to je jedna z – řekl bych klíčových – otázek, které řeším. Hlavně zkouším pochopit a aplikovat názor jednoho génia, který říkal přibližně „omezení přítoku informací kupodivu nezpůsobí snížení nárůstu znalostí“ (přesné znění se mi nedaří najít). Nechám si to spíš na příště, téma je to pěkné, zasluhuje pozornost.

Před pár týdny jsem dočetl jednu knihu jednoho mého oblíbence. Na poslední stránce v posledním odstavci napsal něco, co mi tehdy přišlo úžasně výstižné. Takové trefné… a nadčasové! Bohužel jsem si to zapomněl poznamenat přesně, ale… teď jsem to někde našel:

Jednou jsem dostal strašně rozzlobenej dopis od někoho, kdo říkal, že nemám právo psát že se mi nelíbí Shakespeare. Hodně mladejch lidí by tomu mohlo uvěřit, a nechtěli by číst Shakespeara. Nemám právo říkat něco takovýho. A tak pokračoval. Neodepsal jsem mu. Ale teď mu odpovím. Jdi do prdele, kamaráde. A nelíbí se mi ani Tolstoj!