O nicnedělání a jiných činnostech

Je to už pěkná řádka dní, co jsem se zde zmínil o svém věčném snu, nicnedělání. Div se tomu, světe, záhy jsem to okusil a poznal, že vlastně není o co stát. A jak jsem tehdy zapomněl toto poznání zaznamenat pro budoucí generace, tak k tomu dnes sedám a dělám to.

Některé věci jsou patrné na první pohled, jen se stačí podívat. Třeba… Občas chodím stát frontu na lístky do divadla. Vždy, úplně vždy na jednom z prvních míst stojí člověk, muž, obdivuhodně schopný vyvolat mé zhnusení, opovržení, odpor a zlost. Na první pohled, ne – na letmý, velmi letmý pohled nejde o nijak výjimečného člověka. Kdyby se na něj člověk podíval jen tak – jakože skoro vůbec – všimnul by si leda konstitučního typu Martin Malý. Ale kdyby se člověk podíval pozorně – ne! Kdyby se člověk prostě jen podíval, viděl by idiota. Není třeba dělat žádné testy, stačí vidět půl vteřiny jeho života, zachytit gesto, mim, slovo, dvě – a člověk by viděl idiota tak jasného, jako…

As an unmuddied lake, Fred. As clear as an azure sky of deepest summer.

Tak nějak jsem se celou dobu nedíval na „nicnedělání“ a jen jsem o tom snil. A stačilo to na chvíli zkusit, možná by stačilo zamyslet se: hned jsem věděl, že nicnedělání není to, co jsem celou dobu chtěl. Celou dobu, celou tu dobu jsem se těšil jen a jen na to, až se budu rozhodovat, co dělat teď. A tak jsem vzal blok a popsal XY stránek činnostmi, které bych jednou rád dělal, a představami děl, které bych jednou rád stvořil. Jaké tedy bylo mé překvapení, vždyť jsem přece nechtěl činnost, chtěl jsem nečinnost…

Součástí mého dnešního přesvědčení je, že nejsem schopen nečinnosti. Je to tak těžké. Nic nedělat. Prvně jsem to vydržel ani ne půl dne. Během půl dne se objevila a zvítězila myšlenka, že můj čas je příliš vzácný, než abych dělal -nic-. A tak mě chuť dělat -nic- přešla na dost dlouhou dobu.

O ráju a nebu

Všimněte si této věci. Jakési povědomí o času je to, co mě vždy přinutí k činnosti. Co když zmizí čas? Zmizí i potřeba něco dělat hned teď? Pravděpodobně ano. Udělejme pokus: vezměme jediná dvě místa, kde není čas – ráj a nebe. Klidně to můžeme chápat jako jediné místo. Na peklo teď zapomeňte, v pekle je bolest, a i když si uvědomíme, že peklo je časově neomezené, existuje tam čekání, nekončící touha po skončení. Je tam čekání a svým způsobem i připomínka času. Takže na peklo zapomeňte.

Ovšem v ráji je to jiné, tam neexistuje nic podobného. V ráji na nic nečekáte, nemáte touhy (to si moc neumím představit), nemáte očekávání a tím pádem nemáte ani teoretickou šanci zažít zklamání. Zkrátka ráj je bezčasý. Z ráje posmrtného se můžeme přesunout do ráje, z jehož hlíny povstal Adam a pak inspirací z Adamovy DNA vznikla Eva. No, byl Adam, byla Eva, byli v ráji a byli nesmrtelní. Co dělali? Pokud by podobně jako v posmrtném ráji ani v prvotním ráji neexistoval čas, neexistovaly by ani touhy (mj. ani touha dělat něco), patrně by Eva s Adamem nikdy nedělali to -. Viděli to sice u všech živočišných druhů kolem sebe (protože zvířata nesmrtelná nebyla a musela se nějak zachovat), ale náramně se tomu podivovali a patrně si neuvědomovali, že oni sami by snad mohli… tuhle otázku bych si odložil na příště. Dnes bych rád dořešil to, co Adam s Evou v ráji opravdu dělali. Podle mě právěže nedělali nic.

Ono taky Boha zanedlouho přestalo bavit dívat se na lidi čisté a předvídatelné, primitivní. Proto si přece lidi stvořil. K čemu by mu byl člověk, co se chová jako zvíře? Nu dal lidem do vínku dar rozpolcenosti, nevědomí a všelijaké různé psychózy, jakož i dědičné choroby, tedy ekvivalent generátoru náhody. Jak prosté – a pak divadlo samo od sebe nabralo grády.