Na medium.com se dají zkusit fantasticky udělané komentáře k článku. Občas se vracím k myšlence jak navrhnout komentáře co nejlépe, nebo obecně, jak diskuse pomocí lepšího návrhu posunout do kvalitnějších obsahových hladin… A medium některé problémy klasických lineárních komentářů pod článkem řeší (předně je zřejmé, na co reagujete). "Dobrá, má to snad i negativní efekt, chci-li reagovat na jádro sdělení nebo článek jako celek – pak dává smysl klasické umístění mé reakce.
Čtenáři se to možná bude zdát zvláštní. Pro mě je velmi zásadní a věci měnící a stále trochu nová představa, že energie během dne nemá podobu jednoduché křivky s jedním vrcholem. Jsou tam pravidelnosti, u každého člověka asi jiné, to ano, ale není to tak jednoduché.
Zajímavější než vrcholy jsou ty prolákliny. Dají se s nimi dělat dvě věci. Buď se dají překlenout, typicky únavu překlenuji kofeinem… Teď už to popravdě tolik nedělám. To je právě ta změna. Volím alternativu: s energenickým útlumem v určitých časech mohu počítat, a nedělám s ním nic. Poddám se únavě. Tak mi to přijde lepší. Dělám to tak už rok. Ale po deseti letech překlenování je to pro mě stále nový přístup.
Zdá se, že v iOS7 (kdoví jak široce) bude nové edge-swipe gesto sloužit k posunu v historii (Safari) i k posunu o úroveň výš – např. v Messages pro přechod z detailu konverzace na přehled konverzací. V desktopových prohlížečích na Mac OS je již gesto implementováno. I když iOS verze 7 se bude rozšiřovat pomaleji a v menší míře než předchozí verze, věřím, že edge-swipe gesto se velmi silně vryje do ovládacích návyků neignorovatelného množství lidí.
V jednom městečku za velkou louží něco vybuchlo a lidé byli zraněni, snad nějací i zemřeli. Byl něčí úmysl, aby to cosi vybuchlo a aby nějací lidé byli raněni.
Toto píšu pro mladé.
Měli byste vědět, že stáří přijde mnohem dříve, než byste ho čekali. Cítím to na vlastní kůži. Strašně nerad si to přiznávám, ale pod povrchem mysli vím, že už nejsem z toho samého materiálu jako zamlada. Ta flexibilita, která byla v patnácti mojí vlastností je v této chvíli něčím, k čemu se musím tlačit. Dělat věci jinak není tak snadné.
Nepopírám, že od mala jsem byl méně přizpůsobivý. Někdo by řekl, že si libuji v konvencích. Možná ano, ale teď je to jiné, teď je to, jakobych už neměl tolik na výběr. Přitom – a to dělá mé bytí pocitově ambivalentnější – si velmi dobře uvědomuji potřebu flexibility. Jak řekl nějaký populární teoretik života „život je jako jízda na kole – abys byl v rovnováze, musíš se pohybovat“.
Bylo to mojí utkvělou myšlenkou dříve, a možná bude muset být zase: je mým velkým cílem zakomponovat ohebnost do mé podstaty. Tak, aby byla neodlučitelná od dočasných cítění, období pozdních více či méně, tedy zakomponována v absolutní hloubce mě. Ještě nevím, jak to udělám. Má obvyklá představa je cesta úsilí.