Má chvilka ve světě Dawsona

Seděl jsem tuhle před bednou – budiž mi omluvou, že se jedná o jev víc než řídký – a sledoval pořad se jménem Ordinace v růžové zahradě. Pěkný film, opravdu. Teď se možná domníváte, že víte, o čem dnešní článek bude. Musím vás zklamat, kápli jste vedle, nemíním kritizovat zmíněný trhák z produkce českého hollyúdu.

Teď jsem si vzpomněl, že kdysi, snad před půl rokem jsem napsal opravdu kritický článek zabývající se jiným českým seriálovým filmem: Na lavici obžalovaných justice (nebo tak nějak). Napsal jsem na to tehdá nesmírně kritickou a síruplivající ultranegativní ódu. Bohužel si nevzpomínám, jestli jsem to nakonec publikoval, ale spíš myslím, že nikoli.

Tak jako tak, to, o čem jsem chtěl mluvit, přichází až nyní. (Snad tohle stihnu dopsat za dvě minuty, než se mi zkopíruje to DVD s lacinou pornografií.) Nuže. To jsem se, a teďko už tomu bude možná i rok a půl, díval na bednu a zrovna běžel Dawson.

Těch pár minut v Dawsonově světě jsem si pohotově nahrál a nyní vám je můžu odvyprávět.

Scéna 1

Situace: Dawson (muž, 22 let) a Joey (žena, 22 let) mluví spolu na neurčitém místě.

J: Já vlastně bojovala proti dospělosti… Za tenhle poslední rok mi došlo, že je pro mě hrozně těžký (lehký smích) mluvit o sexu nebo třeba o skutečným sblížení… zřejmě bych neměla ztrácet sama sebe. Možná to nemám v osudu. I když jsem nečekala, že by můj osud zahrnoval ztrátu tebe.

Velmi moudrá a navíc krásná slova, viďte. Skrývají se v nich mnohá poznání lidstva… Chytlo mě to za srdce, opravdu. Přečtěte si to ještě jednou.

D: někdy člověk musí… někoho ztratit úplně, aby si uvědomil, co pro něj znamená. (Oba se na sebe usmějí) Stejskalo se mi. (Líbezné zvuky klavíru.)

Krásné, viďte. Ten muž mluví v citátech. Někdy člověk musí ztratit někoho… ach.

J: tentokrát jsi to trefil Dawsone. I mně se stejskalo. (Chytnou se za ruce.)

Scéna 2

Situace: Jack (muž, 23 let, gay), Janin přítel (muž, 22 let, hetero) a matka (žena, postarší, hetero) sedí v obýváku. Povídají si.

M: Kde jste se s Janifer potkali?
J: (položí sklenici a polkne sousto nějaké krmi) Oh, ne, já jsem Jack, paní Ridleyová.
M: Ano, to já vím.
J: Jó, ale tohle (ukazuje prstem na chlapa sedícího vedle něj), tohle je Janin přítel.
M: Omlouvám se, to nejste vy?
J: Né, né, já jsem ten gay, paní… Vlastně jsme se před pár lety viděli, nepamatujete si na mě?

Myslím, že scénárista při tvorbě tohoto díla zažil věru velmi velké množství legrace. Přímo ho vidím, postaršího muže za svitu lampičky zapisujícího dialogy budoucího filmu… Popíjí červené víno, usmívá se pod vousy, něco píše černým inkoustem na žlutý papír, pak se zastaví. Mne si bradu, zdá se, že přemýšlí. V tom se začne potichu smát a pak trochu více, až se nakonec celý dům otřásá pod jeho hurónským smíchem. Právě vymyslel jeden ze svých nejlepších dialogů.

J: Né, né, já jsem ten gay, paní… Vlastně jsme se před pár lety viděli, nepamatujete si na mě?
M: Ano, vím. To nebyl nejlepší den díkuvzdání, nejspíš jsem se opila.
J: Heh, jo, ale já taky. (pauza) To byl vtip, jenom jsem žertoval.

Hahaha, chacha, heh! Tak tomuhle vtipu jsem se smál dobrých pět minut.

M: Jen o vás mluví velice hezky.
JP: Ale evidentně ne popisně.
M: Když vy oba vypadáte přitažlivě. A já ani nevím, podle čeho se gay pozná.
JP: Dík.

Já bych věděl, ale chodí sem mládež, takže je odkážu spíš na odbornou literaturu.

M: Jedete studovat do New Yorku?
JP: Ano, odjíždím vlastně zítra.
M: To mi musíte zavolat. Znám spoustu mladých lidí, co vám ukážou město. Třeba Parkerovi, co bydlí u nás dole, mají dvě velmi milé dcery.
JA: („Jan“ přichází do místnosti) To stačí mami, můj přítel nemá potřebu se seznamovat s někým milým. Vždyť se přece nerozcházíme.
JP: Tak to rád slyším.
M: A já teprve teď na to přišla, který z nich to vlastně je.
JP: To proto, že se Jack chová jako její kluk.
J: A prakticky jsem její kluk.
JA: Prakticky můj kluk nejsi, vždyť se mnou nespíš.

:-)

JP: A to je jedinej rozdíl?
JA: Kdopak mě zítra opouští kvůli studiu?
JP: Říkalas, že máš radost, ale nevyčítej mi jedinýho kamaráda, který tu zůstane.
M: Jen, vždycky jsi byla oblíbená…
JA: Já vím, jenom to předstírám.
(všichni se svorně zasmějí)

(do místnosti vstupuje chlápek)
CH: Eve, ale už ať jsi dole!
JP: Strejdo…
CH: …klídek. Musím s tou štabajznou něco vyřídit a odveť se nenechám. Eve!
M: (říká k Jan) Ty ho znáš?
JA: Jo, to je strejda, Sýdžejův strejda Bill…
CH: Eve!
JE: …má v poslední době něco s babičkou.
M: cože?

(vstupuje asi šedesátiletá šťabajzna)
Š: Williame, co ty tady děláš?
CH: Hele, nemysli si ženská, že můžeš Billu Brextonovi dát klidně kopačky a čekat že to hned vzdá. Začal jsem si o tobě zjišťovat nějaké informace a víš na co jsem přišel? Že to na mě jen hraješ!
Š: Bille, teď není vhodná doba ani vhodné místo.
CH: A to je tvůj problém! Proboha, ty si musíš prostě všechno v čase a prostoru dopodrobna rozškatulkovat, a proto seš taky nemocná. Máš rakovinu, protože se furt něčím užíráš.
(všichni se šokovaně ve svých křeslech napnou, hraje klavír)

Všimněte si brilantní vsunuté slovní ilustrace… Rakovina – užírat. Furt se něčím užíráš, rakovina tě užírá, dobré, viďte…

M: Mami, je to pravda?
Š: Ano… ano Hellen, je to pravda, ale nepředstavovala jsem si, že se to dozvíš takle.
CH: Holka (ke šťabajzně), vážně teď nevím o žádný jiný ženský, kterou bych měl raději, než tebe (furt smutná klavírní hudba). Tos mi chtěla úplně klidně umřít a neříct mi o tom předem? Nebo jsi mi snad z druhýho břehu chtěla napsat dopis?
Š: Nejspíš sis nevšimnul, že tu nejsem sama.
CH: Všimnul, …

… bla, blabla, bla.

Scéna 3

Situace: Dawson s Joey jdou po schodech dolů.

J: Nějak mi ušlo, že už je tak pozdě…
D: Jo, když jsi sem přišla, nemyslela sis, že prodebatujem celé odpoledne…

Další sofistikovaná metafora. Téměř jistě… mrdali.

J: Ano, bylo to milé překvapení.
D: Ještě jsem nevyřešil jeden problém.
J: Jakej?
D: Můj věčnej problém. Nevím, kdo bude hrát tebe.
(vycházej z baráku, koukaj mimo obrazovku)

D: Pacey… (zvedá ruku k pozdravu)
J: Ty jsi taky přijel?
P: (stojí tam na trávníku a tváří se nevyzpytatetlně) Já jsem si žádnej výlet neplánoval ale musím s tebou mluvit, máš chvilku Dawsone?
D: Jo, jasně (hlas jako lasička), takže se (obrací se k Joey) uvidíme zítra? (Vytahuje jednu ruku z kapsy…)
J: Platí.
P: Počkej Joey, zůstaň ještě chvíli, stejně se to dřív nebo později dovíš.

Aha, aha! Joey se mimickou řečí ptá: Co je, co se stalo? Pacey řekne Dawsonovi, že přišel o prachy, které mu svěřil. Dawson se rozčílí. Dává to Paceymu za vinu a také ho viní z úmyslného držení akcií až k nule. Pak Dawson analyzuje situaci a typické Paceyho chování, jeho motivy a negativní důsledky jeho skryté neschopnosti.

P: Dawsone, tys přišel za mnou se svým snem, protože sis myslel, že ti pomůžu. Aááá teď to překroutíš, tak že za všechno můžu zase jenom já?
J: (vstupuje do samčí debaty) Co kdybychom začali mluvit věcně? Jó, helé, … máme tady jistý problém. Tak pojďme dovnitř a řešme ho v klidu… ááá mluvme o něm.

Souhlasím, tak by se mělo postupovat. Mluvit o problému. Na to se zapomíná.

D: (tře si žaludek, asi sněd něco zkaženého) Joey, mluvením se teď nic nevyřeší.
J: O čem to mluvíš?
P: Že nejde jenom o peníze. (Joey se na něj obrátí) Jó, klidně si rozbalíme, o co tu vlastně jde.
J: Počkat, nevidím důvod, proč sem teď tahat špinavý prádlo z minulosti, Pacey.

Jó, taky nevidím důvod proč teď vytahovat špinavé prádlo.

D: Správně, mezi náma jde čistě jenom o obchod, protože je jasný, že mi dva už kámoši nejsme.
P: Ne, to nejsme.
D: A chceš vědět proč už nejsme? (Nečeká na odpověď, vrhá se do další, pravděpodobně autoterapeutické analýzy chudáka Paceyho. Chudinka Joey se smutně kouká do země.)

P: Co to plácáš, vůbec nic o mě nevíš, já byl dobrej (důrazně!), v tom, co jsem dělal!
D: Tak proč jsem trop? (napětí opět znatelně graduje)
P: Proč? To je život! Já to neovlivnil. Sám jsem taky ztratil (gestikuluje i trupem) úplně všechno! Co ode mě ještě chceš? Už seš šťastnější? Že jsi zase vyhrál?
D: Á, ale…
P: Vždycky jsi chtěl rozhodovat, takže tohle jsi chtěl? Teď jsme si konečně kvit?
D: (klidně) Ty mě nechceš chápat… Odepsal jsi mě už hezky dávno.
P: Vážně? Vážně? Když jsme byli nejlepší kámoši? Skoro bráchové? Za poslední tři roky jsem nikdy nebyl doma, když ses mi snaži volat?
J: (opět vstupuje do maskulinní války) Kluci, co kdybyste vážně přestali? Já už to vážně nevydržím. (kulí oči a mává rukama, prsty napnuté) Tohle se fakt nedá poslouchat.

Hezky řečeno. Pokračování si dáme až příště, na jedno posezení se toho nemá jíst moc… zvlášť když je to hodně kořeněné :-).