Seděl jsem tuhle před bednou – budiž mi omluvou, že se jedná o jev víc než řídký – a sledoval pořad se jménem Ordinace v růžové zahradě. Pěkný film, opravdu. Teď se možná domníváte, že víte, o čem dnešní článek bude. Musím vás zklamat, kápli jste vedle, nemíním kritizovat zmíněný trhák z produkce českého hollyúdu.
Teď jsem si vzpomněl, že kdysi, snad před půl rokem jsem napsal opravdu kritický článek zabývající se jiným českým seriálovým filmem: Na lavici obžalovaných justice (nebo tak nějak). Napsal jsem na to tehdá nesmírně kritickou a síruplivající ultranegativní ódu. Bohužel si nevzpomínám, jestli jsem to nakonec publikoval, ale spíš myslím, že nikoli.
Tak jako tak, to, o čem jsem chtěl mluvit, přichází až nyní. (Snad tohle stihnu dopsat za dvě minuty, než se mi zkopíruje to DVD s lacinou pornografií.) Nuže. To jsem se, a teďko už tomu bude možná i rok a půl, díval na bednu a zrovna běžel Dawson.
Těch pár minut v Dawsonově světě jsem si pohotově nahrál a nyní vám je můžu odvyprávět.
