Proč nemám rád Vánoce

Ne, nemám je rád. Vánoce jsou pro mě pouhý zvyk. A jak to dělám i všem ostatním zvykům, i tento zpochybňuji. Předtím podrobuji zkoumání. Potom porušuji.

Vánoce jsou hezké období, čas pohody, odpočinku a pohody. To jsem si myslel. Když jsem byl malý. Pak jsem ale dospěl a začal myslet. Jsou Vánoce opravdu hezké? Dopracoval jsem se k názoru, že ne. Vánoce jsou hnus.

Nejhorší ze všeho jsou ty davy. Hustota obyvatelstva v ulicích města začíná růst někdy začátkem listopadu a rojí se čím dál víc až do štědrého večera. Dnes je kolem osmého prosince a už to začíná být k nevydržení. Lidé vyrazili do ulic a nevědí, co by si počali. A tak se motají, motají se pod nohy nám všem, kteří chodíme s cílem. Nemluvím tu o důchodcích. Jejich chůze je sice pomalá, zato předvídatelná a nikdy nechodí ve skupinkách a neblokují chodníky v celé jejich šířce.

Mluvím tu o mladých lidech. O lidech, kteří mají v nohách stejný, ne-li větší potenciál než já, a co dělají, co dělají? Místo aby šli, oni se mátoží a zastavují bez ohledu na ostatní účastníky pěší dopravy. A co víc, dovedou mistrně blokovat průchod i tou nejširší pěší zónou, jakou si umíte představit. Zastavují se u výloh, dávají se do pohybu, znenadání mění směr i rychlost. Jsou to ti samí lidé, kteří chodí s otevřenými deštníky ještě dlouho poté, co déšť ustane a rozumný člověk (ten co si uvědomuje možná rizika) nemá jinou možnost, než přejít na druhý chodník, pokud nechce přijít o zrak – jelikož tito lidé svou nepředvídatelnou povahu projevují i při manipulaci s deštníky.

Ale zpátky k času předvánočnímu. Pravděpodobně byste mohli oponovat, že vy v davech chodit umíte a vylévám si tu pouze zlost nad svou vlastní neschopností. Možná! Ale zkuste mi poradit, jak chodit lépe, a stejně tak bych ocenil radu, jak nečekat ve frontě u bankomatu. U bankomatu, před kterým se najednou sešikuje armáda čekatelů – přitom jde-li člověk kolem stejného přístroje o měsíc dříve, kolem není živáčka. To mají na svědomí ty naše Vánoce. Čas pohody a čekání.

Není možno zapomenout ani na dárky. Dokud lidé byli chudí (a dokud se nezpopularizovaly půjčky a splátkové platby), nic podobného se neřešilo. Děti si nepřály nic víc než vyřezávané vojáčky/panenky a manželky si nepřály nic víc než políbení na čelo a pár slov lásky. A dnes? Dítka by ráda nový počítač… na hraní a manželky by rády nový Ford Focus… na ježdění. V lepším případě posledního Irvinga, ale stejně… je to plýtvání.

Jediným řešením zapeklité situace je situaci neřešit. Ignorovat davy lidí, úmyslně blokující průchod budovou Galerie Vaňkovky (budova postavená brněnským studentům za účelem zkrácení cesty k nádraží), ignorovat ucpané bankomaty, nakoupit zásoby jídla už koncem října, než narostou fronty i v těch nejhorších supermarketech (protože pohody chtiví lidé si pohodu bůhvíproč spojují s nacpaným bachorem), ignorovat všechny ty individua lezoucí do knihkupectví ve snaze nakrmit svůj chtíč po… knihách.

Mnohem lepší je se držet stranou toho všeho „shonu“, sedět ve svém koženém křesle a z nadhledu a se zalíbením pozorovat cirkus v ulicích velkoměsta, tanec hmyzu, rituál Vánoc. Sedět s nohami na stole, popíjet Burgundské šedé a pozvolna usínat, usínat, usínat, poslouchajíc koledy.