O koňskou délku před šíleným světem

Úspěšně pokračuji v cestě k vytyčenému cíli, k životu bez práce a povinností, bez úkolů a závislostí. Dnes jsem se… ne, to už je týden. Už před týdnem jsem se zbavil dalšího břemena, které jsem si na svá nemocná bedra kdysi naložil, dokončil jsem práci na herním projektu zvaném Geometry Madness.

Když práci přijímáte, když odevzdáváte svůj souhlas ke spolupráci, když se rozhodujete jestli jít do toho, velmi pravděpodobně uděláte jednu osudovou chybu. Naivně se domníváte, že objem práce bude reálně stejně velký, jako na papíře. To je jeden ze zákonů přírody, to že tomu tak není. Zatímco teorie je ve své podstatě jednoduchá a kompaktní, přímočará a jasná, praxe je její odvrácenou protikladnou stranou. Neboli vždy, když příště budete říkat „Ano, jdu do toho!“, mějte na paměti, že budete dělat přibližně dvojnásobek předpokladu. Tak se stává, že lidé začnou tonout v louži, neb není vidět na její dno.

Jenže to jsem se trošku vzdálil od původního prostého záměru sdělit lidu Blogostánu velmi jednoduchou informaci, totiž, dodělali jsme hru. Jan Jirkovský, známý pražský intelektuál, filosof a tak, hrdě nosící přezdívku Sysel, hrál v tomto projektu ústřední roli, tedy gamedesignera a project leadera. Kromě toho byl i programátorem. A já byl grafik a mimochodem webtvůrce, nic víc. Takže budete-li mít nějakou výtku ke konceptu, hratelnosti, dyzajnu nebo programu, prosím, snášejte to na Syslovu hlavu, mně můžete leda říct, jak se vám nelíbí grafika. Já vám odpovím něco jako: „Jo, tys to trefil, tohle se mi ale opravdu nepovedlo!“. Protože je to tak.

Ačkoli musím říct, že zpočátku mě to věru bavilo. Menu se mi pořád provedením líbí, první (CoinCollector) mód stejně tak. Tyto dvě části byly kresleny hned zpočátku a to jsem měl skutečnou chuť do práce a potěšení z abstraktního čmárání si. Potom došlo k interrupci vývoje, nevím už přesně proč, a když jsem se musel vrátit do starých kolejí, už to nebylo ono. Pozadí druhého módu se mi povedlo, dovolím si soudit, předělat slušně, avšak třetí mód byl kámen úrazu a jeho back se mi už potřetí předělávat nechtělo, a tak je tam dodnes to, nad čím jsem zlomil hůl. Pak přibyly další úkoly, rozšiřování oken v menu, postupné dodělávání drobností… Víte, změna velikosti pečlivě otexturovaného objektu je něco jako změna pohlaví… máte něco vcelku povedeného, ladícího, akorát se dozvíte, že musí to být jinak a … Možná to nebylo nejlepší přirovnání, uznávám.

A pak je tu ten web. Stejně jako s hrou samotnou jsem se k němu musel později, s odstupem času vracet. A to nemusím dále vysvětlovat, každý začátečník to zná, když se musí vrátit ke zdrojákům, co psal před půl rokem… Je to otrava a tady lépe než kde jinde se ukázala fungujíčnost přírodního zákona o teorii a praxi časového odhadu. No kdo by řekl, že uložit a vypsat highscore bude taková fuška! Kromě toho, když už tu rozdávám rady, víte, co je opravdu nejhnusnější na takovém dělání webu? Když vám poznámky, požadavky, žádosti o změny a úpravy, když vám všechny tyto informace přicházejí postupně, jedna po jedné. To by člověk blil!

Nakonec máme před sebou výsledné dílo. Není dokonalé, jak slyšíte, umělec se sebou není vůbec spokojen, ale co, stroj funguje, kolečka zapadají, motorek běží, celek plní účel. Mimochodem, kdo by měl čas zabývat se nějakými detaily, když po kliknutí na Start budete mít co dělat, abyste v té rychlosti od sebe rozpoznávali barvy… Jo, a to je v tomto okamžiku hlavní, že nyní mohu hodit za hlavu další starost. Tahle je pasé, finíto, šmitec, holt možná jistě to příště svedu lépe… ne, málem bych zapomněl. Žádné příště už nebude! Už žádná dobročinnost! Ůůůaaachhhh!

Mimochodem, zahrajte si to! Případně, jestli máte dost odvahy, vytrvalosti, síly, hbitosti, rozumu, cti, a ještě špetky blíže neurčené fyzio-mentální ingredience, zkuste vyhrát nějaké cool tričko nebo botu v soutěži!