Když jsem naposledy psal o svém vysokoškolském studiu, pojal jsem to poměrně kriticky a taky docela emotivně, což se mi ze zpětného pohledu příliš nezamlouvá, ale nechme to tak, Kahi's mindprint už je holt takový vrtkavý spratek.
Dnes bych se na to mé študování podíval z lehčího, mimoškolního pohledu. Neboť má studia jsou spíše o čemkoli jiném, než o studování samotném. Uvádím tím pravidelně do údivu a závisti všechny ty, kterým vyprávím svůj obvyklý běh týdne.
První semestr se nesl ve téměř zcela totožném duchu: přibližně 7 až 10 předmětů, rozdělené mezi dva dny v týdnu. V prvním semestru jsem chodil do školy v úterý a v pátek. Pět a půl dne v týdnu: nic. Šestkrát v týdnu jsem mohl spát tak dlouho, jak jsem chtěl. Ne každý vysokoškolák to má tak, jak jsem zjistil při poslechu vyprávění mých vrstevníků z jiných oborů!
Nyní, v druhém semestru je bylo ještě o kápanek lepší. Absenci si ve skutečnosti nezapisuje nikdo. Když teď po pár týdnech reviduji své předčasné semestrální resumé, a od té doby jsem jako mávnutím kouzelného proutku už velkou část zápočtů zahnal za obzor vědomí, zjišťuji, že veškeré předpoklady byly správné, no nepředbíhejme… Poněvadž kombinace vyučujících, které nezajímá absence, se zjištěním, že některé předměty jsou nezajímavější, než se podle svého popisku zdály, otevřela se mi nová možnost do školy vůbec nechodit. Nevím jestli v tomto druhém semestru jsem něco tak úžasného spáchal, ale týden, v němž jsem byl ve škole hodinu nebo dvě nebyl vůbec výjimkou – povedlo se mi to dokonce několikrát.