Velikonoce jsou svátek jako každý jiný, to znamená zbytečný a otravný, to však neznamená, že bychom ho měli zcela ignorovat. Je dobré si zachovat alespoň jakési minimální povědomí o historických souvislostech a skutečných pramenech této krásné tradice. Ponechám stranou osobní antipatie k svátku velikonočnímu, na mé osobní soukromé soudy jistě není nikdo zvědav a rovněž je na místě upozornit, že Kahi's mindprint je primárně periodikum vzdělávací a nikoli beletristicko-umělecké. Takže poznámky, které by měly nést známky hodnocení nebo kritiky si ponechám od cesty, ačkoli dá mi zabrat, abych nevyslovil nahlas svou myšlenku, že bujaře oslavovat něčí smrt je kapánek ujeté. Co naplat, takoví už jsou křesťané.
Tag: plkání
-
O původu velikonoční tradice
-
O temné stránce popularizace
Ach ta veřejnost. Ta zvědavá veřejnost! Ta ambiciózní namyšlená veřejnost, ty davy sápající se po všem, co zatím nemají. Jako vše, i podvědomí členů veřejnosti se naplnilo poznáním moci už v dobách dávných, pradávných. Lidé, ovce, tak dlouho nechávají v sobě bublat pocit nedostatečné moci, až pocit přeroste v akci, myšlenka přeroste v čin a dav si vydobude to, co chtěl, jenže neměl. Teď už má. Nezapomínejte, že chtít a potřebovat jsou dvě různé věci. Co člověk chce, nemusí potřebovat a mnoha případech potřebuje právě opak svého přání! Všimněte si také podobnosti mezi všemi lidskými touhami a konkrétní touze po moci, která ukázkově přerostla v celosvětovou módu demokracie. Demokracie je vláda v rukou lidu. Tak přinejmenším praví definice. Zcela jistě není tím nejlepším řešením dělby moci ve státu, i když by s takovým tvrzením nesouhlasil kterýkoli člen veřejnosti. Veřejnost… to je ta masa, ten dav, který vidíte kolem sebe. Vy tam samozřejmě nepatříte, vy jste individuum.
Léta páně 2000 si dav řekl, že nejen že chce psát, ba
má i právorád by psal na veřejnosti, tak, aby to viděli všichni kolem. Do té doby to nebylo nic snadného, psát. Kdo chtěl být při své tvorbě viděn, musel dosáhnout nějakého stupně výjimečnosti, aby jeho práce mohly být publikovány v médiích, na prostor i čas skoupých. Tedy, člověk z davu se do veřejného dění přenést nemohl – než přišel internet. „To je ono, to je ta šance!“ řekl si člověk z davu, web je přece médium neomezené prostorem, neomezené časem, tam by se zajisté nalezlo místečko pro to, co chci lidem z davu říci! Jenže to není tak snadné, jak náš človíček záhy poznal, publikovat není zas tak snadné. V cestě mu toho roku 2000 stál problém, který by mohl překonat snad jenom úsilím. -
Pseudojarní melancholé
To bude tím počasím. Jo, určitě. Nebýt jej, nikdy bych si v plné míře neuvědomil, co to znamená mít zkažený den. Letinka o tom před lety psala a tehdy jsem si nad tím začal lámat hlavu. Jak může jedna hloupá informace ovlivnit náladu na zbytek dne? Přišlo mi to nepředstavitelné. Teď už ne.
Patrně k tomu přispělo i počasí. To, které právě venku vládne, nazývám počasím zkokotěným. Myslím, že meteorologové tomu říkají zrovna tak.
V pondělí jsem dostal od své sekretářky e-mail, že budu muset zajet do Znojma na úřad. Už samotná nutnost jet do té zadnice světa ve mě probouzí nelibost. A na úřad? To slovo mi zvyšuje tep jako nic jiného. Prý budu muset zajít na finanční úřad odevzdat přiznání. Achhh… A taky na sociální správu. Jo, a taky na zdravotní pojišťovnu, cosi.
Bože, jak já tohle nesnáším. Člověk se týdny úspěšně separuje od vší té nechutné reality, co venku číhá, spokojeně si lebedí ve svém imaginárním světě bez problémů a pravidel, a pak… mu řeknou, že se musí setkat s úředníkem. Ohavné, otřesné, ech!
-
S čumákem ve feedu
Dobrý večer, máme tu další vtip. Připravte si bránice, popadejte se za břicho tři… dva… jedna… někdy příště. Dnes to nebude příliš humorné. Méně než obvykle. To se těžko představuje, že? Vemte si to takle. Vtipu se není nutné zasmát. Může pobavit, víte jak, prostě uvnitř. Nastolí veselou náladu. Pohodovou, usměvavou, veselou. Takové vtipy jsou možná ještě lepší, než ty první, protože vydrží dýl. Sice nevybuchnete v orgastickém řehotu, zato to celé trvá podstatně dýl. Jsou to dlouhodobé vtipy. Takže tak. Jsou tady dva druhy džouků. Dlouhodobé – a krátkodobé. Tento můj je spíš… z třetí skupiny.
Trvalo to dost dlouho, a přesto nejsem spokojen. Asi si říkáte: Když není spokojen, tak proč to neopraví a neukáže nám to až pak? Zřejmě proto, že už bych to nikdy neotevřel. Soubor by umřel stářím ve složce current work. Podobně jako ty články, co mi tady už půl roku straší. Kdoví, jestli je někdy vydám. Nejsou dost dobré, ale k vylepšení se ne a ne dostat. Třeba ten článek Co očekávám od 21. století. Je nedodělaný, rozhozený. Přitom je tak… důležitý a ambiciózní. Bohužel je na prd. No vidíte, teď už ho tuplem nemůžu vydat, když jsem řek, že je na prd. Pak si ho přečtete a budete si muset dát tu práci a do komentářového políčka naťukat: Hm, měls pravdu, Kahi, je to článek na prd. Neměl jsi ho vydávat. A já ten komentář pak budu muset smazat.
Na druhou stranu (Na druhou stranu Styxu je coby kamenem dohodil!), můžu být vděčen za tu vymoženost – digitální plátno. Být dříve, co je teď, mé vtipy by zřejmě nikdy nespatřily světlo světla. Nikdy bych je nedokončil, navždy by byly pod prahem publikovatelnosti, mí lidé by vypadali jako stromy, stromy jako lidé, psi jako ovce a ovce jako psi. Nikdo by se nikdy nezasmál. Možná ano – ale tak jinak. A to přece nejde…
Je příjemné vědět, že člověk dokáže vypotit pár slov, i když nechce nic říct. Tento článek je tomu krásným příkladem. Článek, článek, nojo, zní to možná až moc honosně, na těch pár slov bez ledu a s kládou. Vemte si zase takle. Zas takový odpad to nebude – vzhledem k tomu, že to někdo čte. Článek bez komentáře je už spíš vzácnost. Jenže, jak tak přemýšlím, odpad se také čte, možná víc, než cokoli jiného. Takže jsem opět bez argumentů. Necháme toho, ano? Jen jsem chtěl odkázat na mou čmáranici a místo toho se tu vykecávám. Nojo, to jsem celý já. Furt by se vykecával. Stop!
-
Mé vstávání s Phu-erem
Napsal jsem pro Jirkův web o Phu-eru článek. Jak jinak, než o Phu-eru. Neznáte Phu-er? Zajděte si do kvalitní čajovny (nechci říct dobré…) a poručte si. Napoprvé asi nebudete oslněni. Ale pokud vám jednou zachutná, už od něj nebude mít pokoj. Je-li Phu-er vašim starým známým, nebojte se rozšiřovat jeho slávu. Při přemlouvání něžného pohlaví vyzkoušejte argument se „zázračným a legendárním nápojem na hubnutí“… Účinek jistý :).
Jo, ten článek, ještě bych zapomněl.
