Mám pro vás nějakých patnáct minut, než se mi napustí vana.
„Tak a dost!“ řekl jsem si, ani ne před chvilkou. Já vím, že to tady nějak zkomírá. Samozřejmě mi neuniklo ani to, že zkomírání je dnes jakejsi trend, který se netýká jen mě, nýbrž celé blogosféry. Nepopírám, že na mě ten trend (pokud skutečně je) může mít nějaký vliv. Především, a to je hlavní, mám i své vlastní důvody proč mí vzácní čtenáři poslední dobou nemají tadyhle co číst.
Dnes byl velmi krásný sluneční den, plný spánku, čaje, drog a jiných příjemností, a proto si myslím, že nastal nejvyšší čas.
Abych byl přesnější, nejvyšší čas nastal už před časem, takže teď se nacházíme v postfázi, která se také mimo jiné jinak nazývá počasí. Vezměme to od lesa.
Především loni v prosinci jsem napsal moc pěkný článek na toto téma a i o něco dříve jsem napsal jiný článek, opět moc pěkný, který se na dlouho stal nejkomentovanějším spotem v Kahi's mindprint! Upozorňuji, že se jedná o staré články, které se mi právě teď nechce opětně číst, protože docela možná bych se za ně začal nyní, s odstupem času a poznání… stydět. Jako ostatně mnohokrát, když si zpětně pročítám archív a nevěřícně kroutím hlavou nad svými tehdejšími myšlenkovými postupy a závěry.
Už kdysi, když jsem byl jen malý klučina s hlavou v oblaku nevědomí… ne, myslím že to bylo o něco později. Bylo to, až jsem vyrostl, setkal se s počítačem, s internetem a tak, tak tehdy jsem si začal také uvědomovat čas. Respektive to, že ho nemám.
Někam se poděl. V prepubertální fázi mého života ho bylo dost. Muselo ho být dost. Protože nedostatek jsem neznal. Přímo jsem se v čase rochnil, jako boháč, co svůj pupek potápí pod bublinky pěny, do luxusní rohové vany, která je symbolem jeho nadbytku. Tak rozkošnicky jsem dýchal ve své mladosti, než jsem se setkal s časem.
Ještě není proces na svém konci, nicméně ze samotné rekreace jsem již zpět. Nic se nezměnilo.
Rekreace. Z francouzského recréation, znovu-vytvoření. Jsem znovu vytvořen? Zajisté! Chcete-li si užít dovolené, předně nesmíte dělat nic. Není to snadné, poslední dny i má ruka bezvědomě chtěla čmárala po papírech wireframy a struktury databází, tedy dělat to samé, co by dělala, kdyby nebyla na dovolené. Takže jestli se zapomenete, kde jste, není se zač stydět. Tělo jedná dle pravidel určených zvykem, rekreace tedy logicky není snadná, neb zpravidla ona sama je popíráním dosavadního zvyku, že.
</texy>
Prázdninovým tempem 200 řádků CSS kódu za den pomalu vytvářím k obrazu svému nový Kahi's Mindprint. Pomalu, ač nejde o nic složitého… Klasická funkční šablona, jakou by obdržel kterýkoli platící zákazník, by byla na světě během jedné pracovní směny, ale teď ne, teď se jedná o něco trochu jiného…
Trochu jsem přemýšlel a rozhodl jsem se na to jít trochu jinak. Zaprvé – žádná starost s Internet Explorerem. Jeho užívatelé, tito vybraní návštěvníci, tito vzácní hosté uvidí to, co vidí teď, tedy ne čistou stránku bez stylů, ale něco se tomu hodně blížící. Ještě nemám zcela ostrou představu, ale dal jsem si pro IE-styl limit 6 řádků CSS kódu a to včetně pěkně zformátované chybové hlášky o zastaralém prohlížeči.