Ano, nastal čas loučení. Znáte to, dáte si výbornou večeři,
vychutnáváte si to, jakoby to mělo být naposled, toť radostná chvíle.
Nakonec vidličkou posbíráte posledních několik zrníček rýže, vložíte
je do úst… a polknete. A až za jistou chvíli začne hlodat červík
pochybnosti. „Tak co, Petříku, jaký z toho máš dojem? Chutnaly ti ty
houby?“ Babička na stará kolena začala houbařit a co bych to byl za
vnuka, kdybych nad dobrotou jejich darů byť jen pochyboval. „A co ty
nazelenalé, viděl jsi už někdy něco takového?“. Jedli jste někdy
žluté houby s podivně velkými výtrusnicemi a nazelenalou hlavou? Já už
ano – nedávno, poprvé. „…viděl jsi už někdy houby s hnědou, co
hnědou – téměř černou nohou?“ poslouchal jsem dál pronikavé
hlodání pochyb, odevzdaně, vědom si nulové šance na jejich umlčení. Co
už – jídlo bylo uvnitř a oheň na střeše, a nezbývalo, než čekat, jak
věci dopadnou.
Pak přišel večer, a pak přišla noc, hluboká noc a s ní také čas
jít spát. Nemusím napovídat, jistě vám je už teď jasné, že jen co já
dostal chuť na odpočinek, to vnitřní druhé a zlé já se probudilo
a začalo rejdit. „Tak Petříku, hezké sny. Co myslíš, probudíš se
ráno, nebo skonáš ve spánku?“ „Jen to ne!“, opáčil
jsem se. I když nepopírám, že skonání ve spánku musí být v mnoha
ohledech příjemnější, než konec za asistence širokého okruhu známých,
rodiny, lékařů, sestřiček a dalších lidí, kterým jsem slíbil webové
stránky, přesto pořád nemám v plánu to tady zabalit. Ještě ne…
Přeci jen, ke svému překvapení jsem se ráno probudil, otevřel oči a
notnou chvíli si vychutnával ten hřejivý pocit – být živ a zdráv.
Chvíle radosti však netrvaly dlouho – po chvilce mě nasávání
jedinečné atmosféry žití přestalo bavit, postavil jsem se a protáhl své
zkřehlé údy. Musel jsem se opravdu špatně vyspat, protože byly byly
ztuhlé až běda – a nejen údy – záda, krk a vůbec vše! Vše bylo
ztuhlé! Ztuhlé a neschopné pohybu, vyčerpané a mrtvé jako po náročném
sportu. Ale kdy jsem naposled sportoval? Bylo to pět, možná šest let
zpátky. Tudíž únavu z fyzického výkonu jsem šmahem vyloučil… Takže
to neskončilo. Nejenže jsem si musel vytrpět noční poslech žbluňkání a
dalších, netypických zvuků i tlaků mé trávící soustavy, ne, to
nestačilo: čekaly mne věci horší, horší než si dovedete představit. Ale
o tom zas někdy příště.
