Napsal jsem pro Jirkův web o Phu-eru článek. Jak jinak, než o Phu-eru. Neznáte Phu-er? Zajděte si do kvalitní čajovny (nechci říct dobré…) a poručte si. Napoprvé asi nebudete oslněni. Ale pokud vám jednou zachutná, už od něj nebude mít pokoj. Je-li Phu-er vašim starým známým, nebojte se rozšiřovat jeho slávu. Při přemlouvání něžného pohlaví vyzkoušejte argument se „zázračným a legendárním nápojem na hubnutí“… Účinek jistý :).
Jo, ten článek, ještě bych zapomněl.
Rozšířil se nám po naší malé české elektronické kotlince podivuhodný folklór. Webmásteři často odůvodňují existenci reklamy (zpravidla AdSensu, proflákaného to a vydatného zdroje peněz) na svých webech / bložínkách zdánlivě racionální větou: Alespoň, aby to zaplatilo hosting. Kdo chce čokla býti, hůl si vždy najde, kdo chce prachy míti, vystačí si s důvodem. Pokud možno, s důvodem, který je zároveň omluvou.
Ti lidé vlastně říkají: Nezlobte se na mě, nemám na vybranou. Tu reklamu tady musím mít, aby tenhle web mohl dál existovat.
A to je prosím pěkně blbost. Postačí si všimnout, že ten který tamten onen web zde existoval i předtím, než na něj byla nasazena reklama. Existoval předtím, zajisté by mohl ve stejné podobě existovat i poté. Tím pádem vidíme, že nutnost nasazení reklamy opravdu nebyla natolik kritická, aby se o její nutnosti nedalo polemizovat! Nepochybně, výjimky se vždy najdou. Opravdu, potuluje se tu kolem pár webů, které byly ověnčeny textovou reklamou souběžně se svým vznikem, ale to jsou jednak zralé výjimky a druhak se jich zmíněné falešné odůvodňování zřídkakdy dotýká, čili i má kritika logicky nesměřuje na jejich hlavy.
</texy>
Tuhle jsem kdesi četl výčitky mířené na „minulý režim“. Prý: zničili život celé generaci lidí! Bohužel, obávám se, tak snadno jsme z toho nevyklouzli. Mé neblahé tušení – a tuším, že se jedná o více než jen tušení – mi napovídá, že zdaleka nebyla zasažena jen jedna generace – bylo jich zasaženo mnoho a mnoho, počínaje tou, jež žezlo již stihla předat, konče… neznámo kterou. V tom tkví kámen úrazu českého národa: Jeho rekonvalescence bude trvat neznámo dlouhou dobu. Velmi hluboko do lidské psychiky se zakořenily zvyky, přístupy… říkejme tomu společenské standardy, bez nichž by se žilo lépe, snáze a v důsledku šťastněji.
Tato věčná stopa komunismu je vlastně patrná již na první pohled. Tvoří totiž rozhodně ne nepatrnou součást takzvaného národního charakteru.
Ve frázi „národní charakter“ (ostatně i v „charakteru“ jako takovému) se ukrývají složky: dílčí body, které ve své součinnosti znamenají charakter. Upozornit teď alespoň na některý z bodů považuji za příhodnou pomoc k porozumění.
Napadlo mě to, jedouc krajinou severního Rakouska. Nádherná krajina, kilometry a kilometry vinic, vinic mladších, starších i na mou věru starých. Cosi zvláštního však na nich bylo znát od prvního pohledu. Cosi nezvyklého.
Chyběly jim ploty.
Seděl jsem tuhle před bednou – budiž mi omluvou, že se jedná o jev víc než řídký – a sledoval pořad se jménem Ordinace v růžové zahradě. Pěkný film, opravdu. Teď se možná domníváte, že víte, o čem dnešní článek bude. Musím vás zklamat, kápli jste vedle, nemíním kritizovat zmíněný trhák z produkce českého hollyúdu.
Teď jsem si vzpomněl, že kdysi, snad před půl rokem jsem napsal opravdu kritický článek zabývající se jiným českým seriálovým filmem: Na lavici obžalovaných justice (nebo tak nějak). Napsal jsem na to tehdá nesmírně kritickou a síruplivající ultranegativní ódu. Bohužel si nevzpomínám, jestli jsem to nakonec publikoval, ale spíš myslím, že nikoli.
Tak jako tak, to, o čem jsem chtěl mluvit, přichází až nyní. (Snad tohle stihnu dopsat za dvě minuty, než se mi zkopíruje to DVD s lacinou pornografií.) Nuže. To jsem se, a teďko už tomu bude možná i rok a půl, díval na bednu a zrovna běžel Dawson.
Těch pár minut v Dawsonově světě jsem si pohotově nahrál a nyní vám je můžu odvyprávět.
Ukazování fotografie sebe
sama je jeden z nejlepších způsobů jak se zbavit svých čtenářů.
Ať chcete nebo nechcete, vzhled člověka, jehož blog si právě čtete hraje velmi důležitou roli při budování vlastních sympatií k němu. Jistě, jedná se o iracionální pudové pohnutky, bohužel vy jste jen pouhý člověk a jako jiní lidé se ani vy nedokážete odprostit od své nátury.
Doporučuji, nejste-li zcela a bezvýhradně přesvědčeni o příjemnosti svého vzhledu, nechat vaši podobu na starosti čtenářově fantazii. Fantazie totiž tvoří fotografie lidí notně zahalených do mlhy. A to se vyplácí.
</texy>