27. Langusta a první sen o škole. Jsem nemocen? Už asi neusnu, tak to
aspoň slavnostně zapíšu.
Přednáška začala už před pár minutami. Vyučující… to je jedna
z těch otravných osob, které se vytrvale a marně celou hodinu snaží
nahazovat háčky, aby monolog změnily na dialog. Zřídkakdy se někdo chytí.
Přednášející… tentokrát jde o mladého muže, jen o něco málo
„dospělejšího“, než jsou jeho posluchači. To proto ten hloupý
přístup.
„Přepáčte, čo sa to tu učíme?“ ozve se nový hlas ze zadu.
Z lavice předemnou se otočí jiná dívka: „Prosímtě drž hubu!“ Ale
není to drž hubu takové „…abych mohla dál poslouchat“. Je to drž hubu
„Copak nechápeš, že vždycky je to takto? Že přednášející žvaní a
úkolem studenta je nějak se před ten semestr přenést?“
„Prosímtě drž hubu!“ a pokračuje si v kreslení.
Velmi mě to pobaví. Něco bych ji řekl, pochválil ji za trefná slova.
Neumím se vyjádřit…
Přednášející se nijak nevychýlil ze své koleje, dál žvaní, okouzlen
vlastními slovy, s novou energií se vrhá do další věty. Duškovský
učitel. „Tak, milé děti, jestlipak…“. Ať už hraje cokoli, pořád je
to ten úlisný učitel. Je to k nevydržení. Vždy, kdy ho vidím… mám sto
chutí si do břicha vrazit nůž na loupání ovoce a pořádně jím
zakroutit, jen abych unikl jeho hlasu. (Až tak dobře hraje toho učitele.)