Na pohled pěkné, na omak příjemné, na používání problematické přebaly dostávají knihy edice Mocca z vydavatelství Dokořán. Poloprůhledný papír umně skrývá nenápadité, graficky nudně vyvedené desky, to je to, co umí. Naopak to, co neumí, je být další funkční ochrannou vrstvou – jeho schopnost odrážet vlhkost je totiž přímo záporná.
První díl z právě startujícího rozsáhlého seriálu článků na téma „Co by učitelé (ale také přednášející všeho druhu) neměli dělat svým studentům, nechtějí-li být osinou v jejich zadku“ bude na téma hustoty, respektive jiných souvisejících veličin.
Čas. Čas přednášky na vysokých školách je nastaven na hodinu a půl, devadesát krát jedna minuta. Přednášející podléhají dojmu, že se jedná o čas fixní, ačkoli se ve skutečnosti jedná o čas maximální. Možná je kantorům jednoduše nepříjemné odejít dříve. Musí si přece svůj minimální plat něčím zasloužit, a poněvadž nemůžeme snadno měřit množství předaných informací, praktickou efektivnost přednášejícího, pracujeme s veličinou času. Čas je objem, který je třeba něčím vyplnit. Nemáme-li dost hmoty, naředíme ji, snížíme hustotu.
Odkazuji text napsaný před pár měsíci, při příležitosti ukončení jednoho předmětu. Jde o esej o 15k znacích, podle některých lidí docela dobrá. Nedávno byla publikována jinde. Osobně o ní nemám zrovna valné mínění, takže neodkazuji zrovna ochotně. Pokud to budete číst a pokud si na ten text vytvoříte názor, uvítám, když se podělíte.
Vývoj značkovacího jazyka HTML z hlediska sémantiky.
Doplnění po přečtení s odstupem času. Omlouvám se za gramatické, pravopisné, stylistické i jiné chyby. Omlouvám se za neobratná vyjádření, hloupě složitou strukturu vět. Jedná se o práci kvapnou, kontrolovanou jen letmo, odevzdanou několik hodin po termínu. (Přesto, kupodivu, velmi dobře ohodnocenou.) Měl jsem dojem, že redakce Inflow články před vydáním čte, ale zřejmě nikoli. Sypu si sám popel na hlavu…
Jak slastný je návrat k vlastní kuchyni!
Několik dní jsem byl vystaven nepřízni osudu, což zahrnovalo i setkání s hardcore českou kuchyní a věru – nebylo mi do zpěvu! – bylo mi věru zle. První den jsem dostal řízek, který jakoby z oka vypadl těm, které jsem kdysi vídal ve školní kuchyni. (Anebo na pohřebních hostinách.) Spolustolovníci mnou očividně opovrhovali, když jsem nesl hromádku strouhanky, prakticky netknuté brambory a rozpůlený okurek k okýnku pro navracení použitého nádobí. Jádro – ten dva milimetry vysoký steak, který zbyl po oloupání tukem nasátého obalu, jsem v pudu sebezáchovy skoro celý pozřel, pravda, zřejmě šlo o jedinou součást, která nebyla vyloženě odporná.
Správně. Ikona jasně dominuje na pozadí, které přecejen není zcela bez detailu.
Nejdůležitější pravidlo dobrého pozadí: fungující spolupráce ostrosti a neostrosti. Ostré oblasti dělají obraz uchopitelným, zhmotňují ho, vynášejí ho do popředí. Ikony pak nejsou jedinými ostrými body. Ostré oblasti obrazu na pozadí nejsou nezbytností. Ale myslím, že je dobré, může-li se zrak někde zachytit. Nazval bych to vhodným rozptýlením. Odvedením pozornosti mimo ikony. Chvíle odpočinku v jiném prostředí.