Otáčky furt stoupají a výkon nikde
Aneb tolik knih a tak málo času, jak měl nadpis znít původně. Času však není nikterak málo a původní nadpis tímto poznáním utrpěl ošklivou ránu a nejsem přece pouhopouhý plkač, abych na své čtenáře chrlil samoúčelné fráze. Že :).
Je to tak, opravdu se právě teď musím potýkat s větším množstvím knih než kdykoli dříve. Na stole (a taky na stole spolubydlícího, ve skříni, na posteli a kolem postele) se mi nachází dost knih, abych se měl do čeho vnořit přinejmenším na rok. Další a další desítky svazků, ne-li autorů čekají na svůj čas ve virtuálním seznamu.
Nemyslete si, není to hořekování! Právě naopak, dělím se s vámi o své drobné radosti. Dostatek práce, dostatek zábavy, dostatek času věnovat se tomu, čemu se člověk věnovat chce, a díky neustávající práci příležitost pochopit nepochopené a zapomenout vnucené a ignorovat nechtěné. Co to je, ne-li vyslovené štěstí?
Což mě přivádí k myšlence, jak má člověk za svůj život něco kloudného vytvořit, pokud, díky existenci nesmírně velkého množství pramenů, jen co si théma trochu vnitřně osvojí a při troše štěstí se ho pokusí vlastními silami rozvinout, už se objevuje další, dříve nepoznaný pramen, který jeho dílo zpochybňuje, popírá, kritizuje, nebo překonává, zkrátka libovolným způsobem se dotýká jeho smysluplnosti a tudíž i smysluplnosti jeho autora. Jak řekl Bondy v Nepovídce (přečtěte si to!), do 35 let se člověk učí, aby pak mohl se získanými zkušenostmi pracovat alespoň na jakés-takés úrovni, a už v tom okamžiku je za vrcholem svých mentálním možností. Pak má nějakých 20–30 let na vlastní činění a v pozdějích fázích života to jde s myšlením dolů, jak ze strmého kopce.
Do jisté míry bych mohl přiznat svou závist k situaci inteligence antické, ba i renesanční doby, kdy – přirozeně, bráno z dnešního pohledu – člověk ať provedl jakoukoli inovaci, byť v měřítku dnešní doby se velikost invací značně scrvkává, dosáhl téměř k absolutnímu obratu v myšlení. Přisuzuji tuto šanci právě objemu poznání, čemuž také přisuzuji vinu za dnešní vyčerpanost témat, potažmo nedostatku prostoru v nich, abych tam snad (já sám!) mohl provést obrat, nebo alespoň průlom :). Možná ale jen podléhám sebeklamu a stejnou bezvýchodiskou stísněnou situaci viděli myslitelé v jakékoli době. Možná to spáchání průlomu tkví právě v práci s hledáním volného místečka a celá má stížnost na datum mého narození je tím pádem neodůvodněná… Kdo ví. Možná odpověď naleznu v jednom z čekajících svazků.
Kvapem se blížíme k Pohořelicím, kde mají silnice patrně ještě z římské doby, takže zaklapávám notebook a jmu se přemýšlet nad dalšími vážnými otázkami ega i druhu. Dnes bude hezky, zdá se.
Komentáře (10)
k formuláři
RSS kanál komentářů
5.3. 2007 — 23:08
Mám takový dojem, že už od věků je většinový názor takový, že “nic novýho nevymyslím” a “stejně nic nezměním” :) Takže bych se nebál a být tebou bych v klidu přemýšlel nad sestrojením perpetua mobile z lahví od Coly Light.
6.3. 2007 — 5:31
To bude asi pocit každé generace. Traduje se výrok ředitele patentního úřadu ve Washingtonu z devatenáctého století, ve kterém navrhuje patentní úřady zrušit, neboť vše již bylo vynalezeno.
(poznámka: nevěřím tomu, který ředitel by si pod sebou řezal úřad?)
Co je dnes hodně vidět, tak že kopírování nápadů začíná být oslavovanější, než jejich vymýšlení. Vymýšlení se dokonce bagatelizuje (tj. je vyváženo bagetami, nikoliv zlatem, jak by si zasloužilo). V oblasti IT tomu napomáhá třeba svět opensource. Nebo Seznam.cz ;)
6.3. 2007 — 12:13
Zvláštní věc; mám úplně stejný pocit, a přitom mi rozum říká, že naopak, v dnešní době je díky globální mediální společnosti daleko jednodušší ovlivnit najednou v krátké době daleko víc lidí, než kdy předtím.
Takže z jednoho úhlu pohledu je to složitější (kvantum věcí už bylo vymyšleno, kvantum myšlenek vysloveno atp.), z jiného zase jednodušší (stačí dostat chytrý nápad ? jako bylo třeba wiki ? a je zakrátko vymalováno).
Zdá se, že i dnes bude hezky.
7.3. 2007 — 0:21
dgx:
Cituji z knihy Jitro Kouzelníků od Louise Pauwelse a Jaquese Bergiera:
7.3. 2007 — 21:39
A jaký že je ten smysl života?
8.3. 2007 — 1:47
[5] Kaderas: → Myslíš můj mého?
8.3. 2007 — 18:00
Tvůj Tvého
8.3. 2007 — 18:54
[7] Kaderas: → Momentálně je to někde na pomezí biologického smyslu života, tedy pokus o průchod sítem přirozeného výběru (a následné rozsévání semene) a životního názoru přejatého ze zmíněné Bondyho knihy, a tím je aktivita, produkce znalostí, smysl v pomoci celému druhu. Ale, vzhledem k mé (naší) přírodní podstatě často sklouzávám k naplňování takzvaně nízkých pudů, ovšem. A pak je tady třetí směr, který se mě trochu dotýká, a ten je v zásadě pouhý flegmatismus :), který na otázku smyslu bytí odpovídá mlčením.
8.3. 2007 — 20:59
Tak podle toho, co jsi tu vypsal bych tipoval, že Bondyho kniha čerpala tam, kde už vše je – Bible. :-) Ale jsme už OT, pardón..
9.3. 2007 — 1:22
[9] Kaderas: → Pardón se přijímá. Na bibli reagovat nebudu, doufám, že nikdo.
Přidat komentář