Jak se neztratit v… šude

Chtěl bych dnes říct krátce a stručně, jak se neztratit v záplavě informací, podnětů, blikajících oken ICQ, v nevyřízené poště, nepřečtených RSS oznámeních, ve svých to-do listech, ve svých složkách, na svých nekonečných nervových drahách.

O chvilkách navždy

Nejlepším řešením je: na to všechno se vysrat. Mám tady v záložkách v prohlížeči, ve složce temp tolik odkazů, že se mi čtyřikrát nevejdou na obrazovku. Už se tam shromažďují možná rok a temp tedy očividně není správné označení. Forever?

Bookmarky, tedy záložky, Oblíbené, jsou ostatně zvláštní vynález. Ukládám tam stránky, které pak navštívím ještě jednou, a už víckrát ne. Myslím, že pokud je webová stránka doopravdy důležitá, tak si její adresu zapamatuji. Jestli není dost důležitá, na to, abych si zapamatoval její lokaci – stojí za to si ji ukládat?

Když něco hledám, tak hledám. Když si vzpomenu na článek v archivu svého blogu, použiju hledání, nejdu přes archiv, nejdu přes tagy, kategorie, cokoliv. Google je univerzální navigací. Google a další hledání. Asi bych hledal mnohem neefektivněji, nemít v Opeře custom search nadefinovaný na vše od scs, přes rds až po php, ale to jen na okraj. Nutno podotknout, že tak jak počet záložek vitálně narůstá, tak narůstá i četnost prohledávání záložek. Od kategorizace k prohledávání. (Nejsou tagy jen mezikrokem?)

Především i záložky, jako cokoli jiného, se musí umět používat. Protože dnes je informační doba, že, a člověk si nemůže pamatovat kdejakou stránku, kterou doopravdy potřebuje. Například: jak si může někdo zapamatovat, že támhletenc web má koncovku .biz? (A jak si může někdo takovou adresu koupit?)

Říkat, že bookmarky jsou k ničemu je vskutku omezené. Ale jak zrušit složku temp a neztratit ji přitom?

O radosti z produktivního nicnedělání

A potom je tu ta práce, nojo, zatracená práce. Je jednoduché vypořádat se s (chaotickým) přebytkem práce. Velmi snadné. Věřím, že na to přijdu na následujících řádkách.

Hlavně se naučte říkat ne. Ne, nemám zájem o takovou práci. To je důležité. Protože jinak se snadno může stát, že se člověk ne a ne dostat k tomu, co skutečně dělat chce. Ale kromě práce zvenčí je potřeba eliminovat vybídky k práci přicházející zevnitř. Opět žádný problém, máme to pevně ve svých rukou, že?

Tady jsem to ještě moc nepromyslel, ale přinejmenším je dobré mít všechny tyto nápady přehledně v seznamu. Potom můžeme probírat. Prvně odstraníme vše to, co by se hodilo někomu jinému a nám ani tak moc ne. Egoistický přístup je možná podle některých odsouzeníhodný, ovšem podle jiných přináší mnohem více potěšení. I když tady bude patrně záviset na množství vaší-prací-obdarovaných-jedinců a také vaše citlivost na chválu, slávu a další zavádějící pseudohodnoty.

Takže seznam přání, potenciálních prací jsme profiltrovali egoistickým sítem. Dále odstraníme všechny body, v nichž se mohou skrývat slepé a temné uličky, v nichž by vás mohla napadnou banda černě oděných siluet a ukrást vám peněženku, doklady a fotku vaší ženy a to všechno v lepším případě. Jsou to intuitivně rozpoznatelná riziková místa a nemělo by být problémem je s trochou analytického myšlení a se špetkou zmíněné intuice odhalit.

S problémem nepřehledného množství práce se paradoxně setkávám i já, člověk libující si v lelkování. Ale ani s tím lelkováním to není tak jednoznačné, jak říkám, ale nerad bych to tady rozpitvával. Zkrátka problém co dělat je problémem jak těch, co nemají vůbec nic na práci, i těch, co mají na práci mnohé. Jen já to mám o to těžší, že patřím do obou těchto skupin.

Je jasné, že nemůžete udělat vše, co si usmyslíte. Vše co by bylo dobré jednou udělat, jednou někdo udělá, ale pro váš vlastní zájem bude nejlepší pracovat úsporně. Přinejmenším mně přináší nejsilnější uspokojení taková práce, která vyžaduje minimum námahy. Představte si člověka, který sedí v parku, dívá se na honící se psy, na větve stromů větvící se do větviček, listy ve své mnohosti tvořící monotónní stěny zeleně a přitom ve své individualitě jsou také jen systémem v systému… a pak ten člověk jde domů, a napíše deset řádek geniálního kódu, anebo třeba ne, třeba se pak jen podívá z okna, a ví, a ví jak to všechno doopravdy funguje.

Co jsem chtěl říct? Asi že je dobré počkat. Co je důležité, to vyplave na povrch. Možná bych mohl napsat ještě něco, ale vzpomněl jsem si, že kdysi vyšel na Lupě článek o terapii blogováním, tak si ho půjdu vyhledat. Možná ho mám v záložkách.