O… co já vím o čem

Teď nevím, co jsem chtěl. Nejspíš to nebylo nic důležitého, nic naléhavého. To ostatně není nikdy.

Seděl jsem ve Vaňkovce, na místě, které by pro mnohé lidi bylo nepohodlné. Přede mnou: relativně úzká a frekventovaná ulička. Lidé chodí tak blízko, že je lepší stáhnout nohy. Naproti prodejna Vodafone s legračně složitým systémem vyvolávání zákazníků. Za mnou: eskalátor. Lidé jedoucí z prvního patra dolů mají nademnou moc. Kdyby chtěli, mohli by na mě plivnout. Upustit kelímek s kávou. Místo, kde je člověk odevzdaný na milost a nemilost, ohled a bezohled. Trochu jako žebrák. K žebrákovi se ještě dostaneme.

Jenže. Jenže přesto všechno, přestože zády jsem cítil srdce eskalátoru a o kolena se mi otíraly kabáty lidí a předemnou lidé prapodivně čekali, aby si mohli promluvit s prodavačem mobilních telefonů, bylo to dobré. Totiž — měl jsem svá sluchátka. Radost posledních dní. Totiž – počátkem týdne jsem byl neobvykle pracovitý, potřeboval jsem se odměnit. A kompaktní a příjemně hrající sluchátka, to je přesně ten typ odměny, …

Bolí mě hlava, ztrácím myšlenky v půli. Totiž – mám hlavu plnou hlenu.

No, a tak jsem tam seděl, čekal na autobus v teple úlu Vaňkovky. A tak jsem se posadil a chvíli rozmýšlel, zda vytáhnout knihu, anebo ne, no vytáhl jsem sluchátka a zatímco se startoval notebook, přemýšlel jsem, co si pustím. Radost posledních dní.

Velmi pomalu myslím v posledních dnech. Jak jsem již řekl, mám hlavu plnou hlenu ale kromě toho jsem konstantně sjetý Stopanginem. Jsem tak trochu hlupák. Sice ne až tak, jako lidé kolem… ale ve srovnání se sebou v zdravém stavu jsem hlupák, bez jediné žhnoucí jiskry v mysli. Dumb je to slovo.

No, a tak jsem tam seděl a byl jsem rozhodnutý, že si pustím oblíbenou svou skladbu posledních dní. Tj. Dvořák 9:4. No, a tak jsem tam seděl a poslouchal Dvořáka a těšil se z hudby a odevzdaně seděl pod eskalátorem a lhostejně nechával o sebe otírat kabáty kolemjdoucích… Bylo to dobré. Totiž – až v této společenské chvilce jsem poznal, jak popisek sluchátek nelhal, když tvrdil, že hluk okolí je potlačen – vskutku! A tak lidé chodili kolem, ale neslyšel jsem klapání jejich bot a neslyšel jsem ani jejich hlasy. Jen v doopravdy tichých scénách se z pozadí občas ozval vzdálený pláč dítěte, nebo něco jiného. Dokázaly to, splnily předpoklad, dovedou člověka odizolovat. Držet slovo je dobré.

Nejspíš jsem chtěl tohle. I když – když jsem tam tak seděl a poslouchal a formuloval… asi toho bylo více, co jsem chtěl. Teď vážně nevím. Nevím co si myslet. Totiž —