Teď nevím, co jsem chtěl. Nejspíš to nebylo nic důležitého, nic naléhavého. To ostatně není nikdy.
Seděl jsem ve Vaňkovce, na místě, které by pro mnohé lidi bylo nepohodlné. Přede mnou: relativně úzká a frekventovaná ulička. Lidé chodí tak blízko, že je lepší stáhnout nohy. Naproti prodejna Vodafone s legračně složitým systémem vyvolávání zákazníků. Za mnou: eskalátor. Lidé jedoucí z prvního patra dolů mají nademnou moc. Kdyby chtěli, mohli by na mě plivnout. Upustit kelímek s kávou. Místo, kde je člověk odevzdaný na milost a nemilost, ohled a bezohled. Trochu jako žebrák. K žebrákovi se ještě dostaneme.