O původu velikonoční tradice
Velikonoce jsou svátek jako každý jiný, to znamená zbytečný a otravný, to však neznamená, že bychom ho měli zcela ignorovat. Je dobré si zachovat alespoň jakési minimální povědomí o historických souvislostech a skutečných pramenech této krásné tradice. Ponechám stranou osobní antipatie k svátku velikonočnímu, na mé osobní soukromé soudy jistě není nikdo zvědav a rovněž je na místě upozornit, že Kahi's mindprint je primárně periodikum vzdělávací a nikoli beletristicko-umělecké. Takže poznámky, které by měly nést známky hodnocení nebo kritiky si ponechám od cesty, ačkoli dá mi zabrat, abych nevyslovil nahlas svou myšlenku, že bujaře oslavovat něčí smrt je kapánek ujeté. Co naplat, takoví už jsou křesťané.
Tento příběh se odehrál kolem roku 170 před Kristem kdesi na území
římské říše (zatím nikoli národa německého). Hlavní roli v něm
obsadil zatím bezejmenný pasteveček. Tak jako mnozí kluci v jeho věku,
musel už od mala pomáhat na zahradě, na poli, ba i v chlívě. Aby stihnul
za celý den udělat všechnu potřebnou práci, bylo nezbytné, aby vstával
už před úsvitem. Udělej tohle, udělej támhle to, pořvával na nebohé
dítě chvíli co chvíli jeho neotesaný otec. Co jiného mohl syn udělat,
než svého otce poslechnout. Nejenže v té době by bylo absurdní oponovat
svému rodiči byť jen náznakem – Ježíš, tak synovi říkali, dobře
věděl, čeho všeho je ten chlap schopen, když se mu někdy někdo
postaví. Nezkrotnou, ohnivou a často výbušnou povahu zhroublého muže
ještě rozdmýchávala ta kvanta pálenky, co do sebe bez ustání lil. Jak už
to tak bývá a už tehdá tomu bývalo stejnak, muž příliš milující
láhev s pálenkou byl a je jen mašinou, kterou vpřed žene buď touha po
dalším doušku, anebo doušek sám. Tak i Ježíšův takzvaný otec (on sám
své otcovství s oblibou popíral) žil pod vládou opojného moku a celá
jeho rodina děkovala Bohu za každý okamžik, ve který ten zlý alkoholik
spal zdolán příliš velkým množstvím – jedněmi proklínaného,
druhými opěvovaného – nápoje.
Jednou, byl to popravdě den jako každý jiný, nedobře vyspalý Ježíš se zrovna vracel ze stáje. Dojil krávy, česal býky, uklízel zbytky nočního řádění jeho fotra, který opět pod závojem chlastu spletl si býka s krásnou pannou a to jste měli vidět ten randál. Celá ves se ráno tázavě dívala ke statku Ježíšovy rodiny, vlastně vděčná za alespoň nějaký rozruch v jinak nudné díře na konci římského světa.
„Doufám, že otec ještě spí…“ pomyslel si mladý Ježíš. Jaké bylo jeho překvapení, když jdouce kolem okna do otcovy ložnice uviděl mezi rozevřenými okenicemi jeho zarostlou a opálenou tvář. Opíral se lokty o parapet a díval se opovržlivě na svého syna. Tu sklonil hlavu k zemi, vyfoukl ústy i nosem oblak dýmu, notně připomínajíc býka chystajícího se k rozběhu. Oblak kouře se téměř okamžitě rozplynul v jarním vzdoušku… Syn nevěděl, co má říkat, měl ještě v živé paměti poznání, že alkoholikova nálada byla nejen neodhadnutelná, ale i nepředvídatelná, neboť každá špatná odpověď mohla zapříčinit proměnu stárnoucího muže v soptící vulkán. Nemusel myslet dlouho, otec jeho přemýšlení zastavil dotazem: „Neviděl jsi moji láhev, kluku?“ – a odklepl si popel do záhonu zlatého deště pučícího pod okny. „Ne, tati…“, vyslovil se nejistě syn s výrazem strachu v obličeji. Správně Ježíš ve skrytu duše tušil, že to otec jen hledá další záminku, pod kterou by mohl syna fyzicky potrestat. Kdyby ten neurvalec nebyl, ve snaze vyskočit junácky oknem ven, kdyby nebyl zakopnul o rantl parapetu, a kdyby se v zápětí nezaryl obličejem do kyprého záhonku, asi by nepříliš bystrý syn nedostal druhou šanci k úprku. A kdoví jak by otcova nezměrná agresivita vyvrcholila tentokrát…
Konečně se Ježíš po pěti kilometrech běhu ohlédl, a když uviděl, že ho otec již nepronásleduje, konečně dostal příležitost uvědomit si, že je udýchaný jako pes v dusném letním dnu. Posadil se na kámen, pozoroval vlnící se tělo přírody a dumal, co dál. Bylo kolem jedenácté hodiny, to však jinoch nevěděl, protože v té době se čas měřil v jinak. Stačilo, aby poznal, že brzy bude poledne a že je nejvyšší čas vyhnat ovečky na pastvu. Zbytek dne proseděl v klidu, přemýšlel o věcech možných i nemožných s brčkem trávy mezi zuby, prsty pročesávál moře trojlístků, jen tu a tam se ohlédl, jestli náhodou není otec nablízku. Ta nevyzpytatelnost byla to jediné, co mu bránilo v nerušeném rozjímání a také byla důvodem, proč, až slunce zamklo i poslední své paprsky, proč se rozhodl nejít domů ale strávit noc ve stodole. Ležel na seně a cítil se o poznání jistěji, než by se v tom okamžiku cítil v domě. Jen on… a ovce. Ty jednoduché ovce, které měl tak rád, protože vždy věděl, co si myslí, ty předvídatelné a pochopitelné ovce, tolik rozdílné od dionýsského jeho otce… Cítil k nim ještě něco víc, snad to byla soudržnost, nebo něco jiného… ať už tak nebo tak, mladý Ježíš, jenž díky neustávající práci kolem domu neměl čas na budování sociálních vazeb s vrstevníky ve vesnici, zvláště pak s děvčaty, strávil toho památného dne noc s ovcemi. Síla jeho prožitku je patrná už na jménu, jaké v pozdějším věku tomu dnu v roce udělil – Velká noc, Velikonoce.
Pro náš příběh není důležité, jak se život Ježíše vyvíjel dál, takže jen ve zkratce. Po celý zbytek svého života si samozřejmě Ježíš nese své břímě z dětství. Negativní vztah s dominantním otcem z něj udělal člověka bez okolků přijímajícího submisivní role a shodou náhod se mu daří svým flegmatismem okouzlit některé další introvertní postavy, se kterými se na své pouti životem setkává. Vypráví jim svůj příběh, nemaje potuchy, že po své smrti to vše jeden z jeho gramotných přátel sepíše… Jeho nihilismus a pacifismus je mylně interpretován jako vědomý životní postoj a ani když kráčí do kopce a na ranami bičem zkrvavených zádech si nese svou šibenici, ani v tom okamžiku nenechává vyplout na povrch žádné své emoce a až do svého skonání se pokojně věnuje pokračování té kontemplace, již započal tehdy před lety, na jarní louce, sledujíc plující oblaka a naslouchajíc šumění větru a mírumilovnému békání svých oveček.
Komentáře (13)
k formuláři
RSS kanál komentářů
8.4. 2007 — 2:30
Huh, žít v Polsku, tak už nejsi mezi námi :-)
Jen podotknu, že z pohledu křesťana se neslaví úmrtí, ale zmrtvých vstání (Ježíš zemřel v pátek; proto se od pátku do soboty drží půst; třetího dne vstal z mrtvých a proto by se měl člověk radovat – ze soboty na neděli). Poopravil bych celou povídku (?), ale vzhledem k jisté nadsázce, ironii a neznalosti to nemá cenu; věz, že Bible je také filozofie, byť babičkovská. :-))
8.4. 2007 — 10:30
To sis asi vymyslel že? O něčem takovém jsem nikdy neslyšel…
8.4. 2007 — 10:45
[1] Kaderas: → Ano Kaderasi, dnes k ránu mi kdosi poslal oknem cihlu… :-)
[2] ObiSkyWalker: → Děláš si legraci? To je jen interpretace moderního výkladu vycházejícího z poznámek Františka Korintského, žil ke konci prvního století…
8.4. 2007 — 12:14
Tak proto…
8.4. 2007 — 23:02
Bravo, maestro!
Je to mnohem čtivější, a místy i pravdivějsí, než kdejaká učebnice dějepisu! Napiš vlastní a třeba ji na nějaké škole udáš… :)
9.4. 2007 — 18:04
Co na to beran?
9.4. 2007 — 19:02
[6] Roj: → O tom bohužel dobové záznamy mlčí…
11.4. 2007 — 10:08
No, ale napadlo me, ze by to vysvetlovalo i peceni tradicnich velikonocnich beranku :-))
11.4. 2007 — 11:53
[8] Roj: → To je správný postřeh, to by to vysvětlovalo.
Všimněte si také, lidé, s jakou oblibou užívají církevní představitelé metafory s pastýřem a jeho ovcemi. Myslíte si, že to nic neznamená, že se není čeho bát? To byste byli tak bláhoví…
11.4. 2007 — 13:25
Myslim si ze katolicky celibat je nezbytne veterinarne-infekcni opatreni.
11.4. 2007 — 20:57
[10] Roj: → To já zas myslím, že katolický celibát je takovéto zakázané ovoce. Vědomé přijmutí masochistických pravidel, jejichž účelem je jen šponovat zvrhlé sexuální touhy a pak s pocitem přicházejícího extraorgasmu zvedat závoru do stodoly…
20.12. 2007 — 9:51
Máš všechny předpoklady k tomu abys byl úspěšný a šťastný jak jenom může smrtelník být. Nikdo a nic ti nebrání v tom abys věřil v sebe a ve svoje schopnosti a zařídil se po všech stránkách tak jak ti to vyhovuje.Zajímavé je že ti přesto stálo za to napsat tohle o Bohu a Člověku, který se místo nás všech nechal přibít na kříž aby nás vykoupil. V tom spočívá podstata jeho oběti. Zaplatil rozdíl mezi spravedlností a milosrdenstvím. Jako když nám někdo odpustí rozbité okno ale někdo ho musí dát zasklít a zaplatit za to. Zajímavé je i to že mu stejně záleží na všech lidech. Dobrých i zlých, těch kteří se k němu hlásí i těch kteří ho urážejí. Žádný hřích není tak velký aby nešel odpustit když o to stojíme ani tak malý aby na něm nezáleželo. Vždycky je čas dokud žijeme ale nikdy se nedá spoléhat na to že je ho dost.
Přeju ti šťastné a veselé prožití vánčních svátků, nejlépe b kruhu lidí kteří tě mají rádi. Ty slavíme bez hořkosti bolestné smrti před slavným zmrtvýchvstáním.
20.12. 2007 — 18:00
[12] Václav: – Asi je jasné, že každý věříme v něco jiného a podle toho také jednáme. Já třeba dokumenty, v nichž jsou činy a osudy Boha a jeho syna ztvárněny, neberu jako nic víc než jiná literární díla. V to věřím já…
Přidat komentář