O temné stránce popularizace

Ach ta veřejnost. Ta zvědavá veřejnost! Ta ambiciózní namyšlená veřejnost, ty davy sápající se po všem, co zatím nemají. Jako vše, i podvědomí členů veřejnosti se naplnilo poznáním moci už v dobách dávných, pradávných. Lidé, ovce, tak dlouho nechávají v sobě bublat pocit nedostatečné moci, až pocit přeroste v akci, myšlenka přeroste v čin a dav si vydobude to, co chtěl, jenže neměl. Teď už má. Nezapomínejte, že chtít a potřebovat jsou dvě různé věci. Co člověk chce, nemusí potřebovat a mnoha případech potřebuje právě opak svého přání! Všimněte si také podobnosti mezi všemi lidskými touhami a konkrétní touze po moci, která ukázkově přerostla v celosvětovou módu demokracie. Demokracie je vláda v rukou lidu. Tak přinejmenším praví definice. Zcela jistě není tím nejlepším řešením dělby moci ve státu, i když by s takovým tvrzením nesouhlasil kterýkoli člen veřejnosti. Veřejnost… to je ta masa, ten dav, který vidíte kolem sebe. Vy tam samozřejmě nepatříte, vy jste individuum.

Léta páně 2000 si dav řekl, že nejen že chce psát, ba má i právo rád by psal na veřejnosti, tak, aby to viděli všichni kolem. Do té doby to nebylo nic snadného, psát. Kdo chtěl být při své tvorbě viděn, musel dosáhnout nějakého stupně výjimečnosti, aby jeho práce mohly být publikovány v médiích, na prostor i čas skoupých. Tedy, člověk z davu se do veřejného dění přenést nemohl – než přišel internet. „To je ono, to je ta šance!“ řekl si člověk z davu, web je přece médium neomezené prostorem, neomezené časem, tam by se zajisté nalezlo místečko pro to, co chci lidem z davu říci! Jenže to není tak snadné, jak náš človíček záhy poznal, publikovat není zas tak snadné. V cestě mu toho roku 2000 stál problém, který by mohl překonat snad jenom úsilím.

Zpočátku člověk obyčejný nemohl psát, protože člověk obyčejný obyčejně nepřekonává problémy, pouze čeká, než se problém vyřeší sám. V těch dobách stál před hradbou znalostí, na kterou by nejprve musel vyšplhat, než by byl obdařen tím výhledem a vůbec… Prostě raději sedl na bobek a čekal na kolemjdoucího altruistu, jenž by mu jeho přání pomohl splnit. Než přišel altruista, lidé z davu seděli. Altruista neměl problém naklonit se nad posmutnělého člověka, vyslyšet jeho přání a nakonec ho vyplnit. A tak vznikly schody přes hradbu, to byla ta pomocná ruka, která vytahovala a od té doby až dodnes vytahuje jednotlivce z davu přímo k jejich realizovanému snu.

Chtěl bych, abych mohl bez sebezapření říci, že popularizace je veskrze pozitivní věc. To žel bohu – nemohu. Popularizaci, uvolňování možností, vidím negativně. Můžete se ptát, co je na tom negativního, vždyť možnosti jsou vítané a chtěné! A v tom je právě ten problém: jsou chtěné, ale nejsou potřebné, právě naopak. Existence bariér je i přes svou zdánlivou negativnost věcí naopak velmi pozitivní a z celistvého pohledu potřebnou. Bariéry tím, že brání, plní úlohu síta. Jsou tou hradbou, před kterou se lidé rozdělí na ty, co se rozhodnou čekat, a na ty, co se rozhodnou šplhat. Myslím, že tak by to mělo být – přes hradbu se dostane jen ten, který opravdu chce, který chce do té míry, že kvůli tomu vyvine i nějaké úsilí. Nedokážu to podložit rozumným argumentem, je to jen můj pocit, že velké činy jsou vždy předbíhány velkým nutkáním. A pokud není nutkání psát dost velké, aby člověk začal šplhat, tak prosím, ať čeká. Taková představa se mi líbí, jenže trend popularizace v nemilosrdně realistické podobě mou krásnou představu navždy zamyká do oblasti představ a fantasií.


Komentáře (3)

k formuláři

RSS kanál komentářů

    • Komentář číslo: 1
    • *
    • Jméno: Ondřej Pohorský
    • Odesláno:
      28.3. 2007 — 8:11

    Pokud budeme v tichosti předpokládat, že platí rovnost čím větší úsilí, tím větší kvalita výsledku, tak se s tvou myšlenkou nedá nesouhlasit.

    Ve většině případů to nakonec jistě platí, ale na druhou stranu se díky rozšíření možnosti psát a naplnění Gaussovy křivky sice objeví masa těch, co zanesou svým přispěním průzračně čistou studánku oboru, který jim před tím nebyl přístupný. Objeví se ale i malý zlomek napdrůměrných.

    Z mého pohledu tedy řečnická otázka stojí ve smyslu: Lze ještě popularizaci považovat za pozitvní, když na deset tisíc průměrných a podprůměrných pisálků přinese jednoho génia, který by jinak pro nedostatek úsilí zůstal nepoznán sedět za hradbou, kterou nepřeleze, dokud mu někdo nepostaví schody?

    • Komentář číslo: 2
    • *
    • Jméno: SuE
    • Odesláno:
      28.3. 2007 — 8:52

    Nebudu polemizovat v obecné rovině ale když už jsi odkázal na bloguje.cz, tak to je zrovna příklad toho, že ta podaná ruka pomohla spoustě dobrých “psavců” – možná tam není génius ale jsou tam věci, které stojí za to číst, a to ostatní, co nás nezajímá (přičemž mě zajímá zcela jistě něco jiného než tebe), se dá v pohodě ignorovat.

    Nakonec i dříve, když pisálci procházeli sítem, které vybíralo díla hodnotná či hodná pozornosti, byla spouta článků a knížek, které nás nezajímaly, které pro nás byly jen “šum”.

    Ten rozdíl vidím v tom, že dříve “to dobré” někdo “předvybral”, a dnes si to musíš vybrat/hledat sám což, uznávám, je někdy docela náročné :-)

    • Komentář číslo: 3
    • *
    • Jméno: Lokutus
    • Odesláno:
      29.3. 2007 — 12:58

    Já to vidím naopak. Díky altruistům dnes dospělo psaní do fáze kvantifikace, která je předzvěstí přirozené selekce. Když vystavíš hradby, nedocílíš tím kvality. Docílíš tím pouze toho, že přes hradbu se dostane jen ten, kdo umí šplhat. A kdo umí šplhat, nemusí umět psát. Je známa spousta komunistických pisálků, kteří psali jen proto, že uměli dobře šplhat. Byl dokonce jeden, na jehož “komunistické sebrané spisy” padla polovina česých lesů a ten si chodil pro své milionové honoráře s jednou ošoupanou a omatlanou obálkou, protože prý “šetří papírem”. Jen už nevím, jak se jmenoval.

    Kdežto ve chvíli, kdy bude moci přes hradby každý, tak po krátké fázi kvantity nastane období kvality. Kdo chce být čten, nemůže “jen” psát. Musí psát zajímavě a poutavě. Tedy kvalitně.

    U každého problému je potřeba určit priority. Píšeme buď pro sebe, v takovém případě nás nějaké hradby netankujou, anebo pro ostatní lidi a pak záleží na našich kvalitách, zda nás lidé budou číst. Tudíž kvalita nemá s hradbami nic společného a hradby pak plní zpravidla funkci úplně jiného druhu síta, než kvalitativního.

Přidat komentář

Nápověda ke psaní komentářů

Zde formátuje Texy!

  • *zvýraznění*
  • **silné zvýraznění**
  • > citace
  • "odkaz":http://kam
  • [4] reakce na komentář
  • zdrojové kódy a více

komentáře

úplně nahoru