Nebojím se změny

Jednou z mnoha věcí, které jsem se naučil, jakmile jsem vyrostl, je že nic se v zásadě nemění.

Toto poznání je jedním z těch méně dostupných zejména proto, že je vytrvale skrýváno momentálně vůdčími ideami, které ani na chvíli nespouštějí zrak ze svého cíle. Jejich cílem je pokrok a změna: změna pro změnu a krok pro krok. Zjevně jde o nedosažitelný cíl. Což pro tento okamžik zhodnotím jako něco špatného. Už proto, že si moc neodpočinete.

Je nejsnažší věcí na světě najít konkrétní projev této zhoubné idee, pokud by snad čtenář požadoval důkaz. Říkám, že štěstím je narazit na předmět, který nebyl svědkem tohoto křížového tažení za vlastním ocasem. A štěstím je pro předmět, pokud nebyl stvořen čistě z pohnutky inovovat, ve jménu přinést změnu.

Ach ano, výpočetní technologie, toť jedna z jejich bašt: při vzdálenějším pohledu je samo od sebe vyzrazeno, že nic se doopravdy nemění. Navzdory tomu, co nám říkají. Navzdory všem naoko provozovaným oslavám dosaženého pokroku.

Aby to nebylo tak průhledné, jsou domluveni dva. Každý chvilku tahá pilku. Někdy stačí, když se jeden rozpoltí. Říkáme jim hardware a software. Jeden vždy utíká, druhý se ho snaží dohnat. Není skutečné motivace v takovém činění, než nespokojenost se stávajícím stavem. Pokud je jedno obsahem druhého a pokud tito dva nevydrží tak, jak jsou, vzniká pohyb. Jeden se roztahuje, druhý ho pojmenovává svým potenciálem, pokouší se ho naplnit. Než k tomu dojde, první se opět začne roztahovat – prý nechce, aby byl druhý omezován jeho omezeností.

Důvod ke změně je nespokojenost. Pokud je každý stav pouze ke spokojenosti jednoho prvku, není domluvy a není kompromisu, nespokojenost je nevyvratitelná a nekončící.

Konstelace může vypadat i jinak. Stačí, když se lačně chopíme vlastního pojmového systému a začneme o některých prvcích tvrdit, že jsou dobré a že jiné jsou špatné. Nepotrvá dlouho a někdo přijde na to, že jde myslet přesný opak a přitom ho mít za pravdivý. Co jiného by se mělo poté stát, než se ty dva názory začnou přetahovat o pozornost a svět se rozvlní. Když se svět rozvlní, můžeme říct, že to je změna.

Zhoubné a proradné je takové myšlení, neboť člověk ve své povaze změnu vítá, zvláště, je-li mu o ní tvrzeno, že je dobrá. A to my o dobrých věcech děláme, že je vítáme. A když je „dobré“, dovede být i „lepší“. A je-li změna dobrá, nepotřebujeme už slovo pro „dobré“ a „lepší“, vystačíme si se slovem „nové“ (kdo si má pamatovat všechna ta slova, co znamenají skoro totéž?), neboť „nové“ je „jiné“ a „nové“ je „lepší“, neboť proč by mělo být něco nové, pokud by to nebylo lepší…? To přece nedává ani za mák smyslu…