O oslavování

Vypadá to, že si hledám práci. Jaksi jinak, než dřív. Teď poprvé, jestli si dobře vzpomínám (na to se spolehnout nedá), se účastním něčeho na způsob pracovních pohovorů. Je to strašně zajímavé. To bude tím, že je to poprvé (podruhé, potřetí), ale taky tím, že mně příliš nezáleží na tom, jak to dopadne. (Prvně nezáleží, pak se snažím, aby nezáleželo.) 

Zajímavá je na tom ta snaha protistrany adepta odhadnout, ohodnotit, předpovědět jeho kvality, aniž by s ním museli cokoliv hlubšího dělat. Takže mi kladou otázky.

• „Jak oslavujete úspěch, když se vám něco opravdu podaří?“
• 10 vteřin nevěřícného zírání, zpracovávání, čekání (na nápad, nebo že mi otázku reformuluje). Jenže to se nestane, takže možné odpovědi jsou.
  • „Nevybavuji si takovou situaci.“
  • „Mně se zatím nic nepodařilo.“
  • (výbuch smíchu)
  • „Přijde mi zvláštní oslavovat něco, co je samozřejmostí. Myslím, že úspěch by měl být cílem, jeho dosažení tedy samozřejmostí. Nebo co si představujete pod pojmem úspěch? Pokud tam vidíte akt překvapení, pak nerozumím, proč bych měl oslavovat něco, co se stalo přičiněním štěstí, navzdory mé nepředvídanosti. Zrovna tak mohlo zapůsobit neštěstí (díky mé nepředvídanosti). Zkrátka tento koncept oslavování se mi jeví poněkud absurdní.“

Ale v poslední chvíli se naštěstí zapálily poslední mozkové závity, které jsou ještě schopny uvažovat trochu měkce, společensky. Porozumněl jsem, že jde zřejmě otázku mířenou na mé týmové schopnosti, na rozpoznání, jak moc jsem člověk uzavřený – anebo otevřený, čili jestli bych s kolegy někdy zašel na jedno.

„Co děláte, když zažijete takový úspěch?“

Tak jsem jí řekl, že se široce usměju a chvíli spokojeně koukám z okna, jak plyne řeka. A aby tomu porozuměla, široce jsem se usmál a otočil hlavu k oknu, a díval se jak plyne řeka, protože jsem byl se svojí odpovědí navýsost spokojený.