Twitter zabíjí

Když to vezmu kolem a kolem, zazlívám Twitteru, že zabil blogy.

Twitter chápu jako ideální platformu, kde se mohu pochlubit svým nejnovějším palindromickým objevem, vystříhnout kus konverzace, pohrát si s jazykem… ale jakmile se obsah tweetu začne týkat významů a názorů a reálného světa, 160 znaků zamezí smysluplnému vyjádření a úspěšnému pochopení čtenářem. Ani v dalších bodech Twitter nenabízí oporu – zobrazení konverzací je nepřehledné a někteří lidé své staré konverzace odstraňují, protože jsou – byť ne tolik jako dříve – na očích budoucím čtenářům.

kolik vína máš,tolikrát jsi člověkem co umí všechny jazyky.

— . (@juvenilie) March 21, 2014

Situace je o to komplikovanější, že pokud by se chtěl člověk rozpovídat, musí tak učinit na zcela jiném médiu, Twitter mu s tím nepomůže. Pokud by tak učinil, do svého tweetu (jehož rozsah je najednou zkrácen o délku URL) roubuje něco odjinud, něco cizího, něco nepříliš v této platformě žádaného… nevyužívá celého hypotetického potenciálu Twitteru, protože toto médium se od počátku svých dnů drží ve svých mezích úsečnosti, a tedy jeho uživatelé se (obávám se) taktéž vzdávají ambicí strávit zde něco víc než jen ty jednovětné štěky.

Ale to není vše, jádro potíže tkví v tom nepochopení pisatelů, stále znovu a znovu pokoušejících se vyjadřovat na Twitteru své myšlenky. Snad se domnívají, že jejich sdělení je v pořádku, a tweet odesílají… ale ořezáváním na potřebný rozsah je význam natolik zmrzačen, že pozitivní přínos sdělení končí ve smyslu inspirace, interpretační hádánky. Takže jsem nucen vám to zde říct na rovinu: Serte na to. Vezměte si jednu z deseti myšlenek a tu rozviňte na blogu. Protože předání myšlenky vyžaduje mnohem více psaní a škrtání, než uzounké políčko ve Twitteru dovolí.