Správně. Ikona jasně dominuje na pozadí, které přecejen není zcela bez detailu.
Nejdůležitější pravidlo dobrého pozadí: fungující spolupráce ostrosti a neostrosti. Ostré oblasti dělají obraz uchopitelným, zhmotňují ho, vynášejí ho do popředí. Ikony pak nejsou jedinými ostrými body. Ostré oblasti obrazu na pozadí nejsou nezbytností. Ale myslím, že je dobré, může-li se zrak někde zachytit. Nazval bych to vhodným rozptýlením. Odvedením pozornosti mimo ikony. Chvíle odpočinku v jiném prostředí.
Představte si, že stojíte po kolena v černé díře… Jak se cítíte?
Hmm, ne, začnu jinak, začnu dolorem ipsum neboli od sebe samého… Jsem vědec. Jsem vědec tělem i duší, i když asi hlavně tím tělem. A bolest v černé díře je docela vědecká otázka.
Definujme situaci: jedná se očividně o hypotetickou konstrukci. Živý člověk při plném vědomí a pokud možno schopen komunikovat stojí částí těla nad hranicí černé díry, nicméně jeho nohy (přibližně po kolena) leží již (bohužel) za horizontem události. Dejme tomu, že aktér má dost času, aby se důkladně rozmyslel, zda cítí bolest. Bude ji cítit? Abych řekl pravdu, nevím jistě.