Tag: úvaha

• Nejčastější chyby začínajícího blogera

  • Publikováno: 13.2. 2007

  Ukazování své fotky

  Ukazování fotografie sebe sama je jeden z nejlepších způsobů jak se zbavit svých čtenářů.

  Ať chcete nebo nechcete, vzhled člověka, jehož blog si právě čtete hraje velmi důležitou roli při budování vlastních sympatií k němu. Jistě, jedná se o iracionální pudové pohnutky, bohužel vy jste jen pouhý člověk a jako jiní lidé se ani vy nedokážete odprostit od své nátury.

  Doporučuji, nejste-li zcela a bezvýhradně přesvědčeni o příjemnosti svého vzhledu, nechat vaši podobu na starosti čtenářově fantazii. Fantazie totiž tvoří fotografie lidí notně zahalených do mlhy. A to se vyplácí.

  </texy>

  Pokračování

• O podstatě altruismu

  • Publikováno: 5.2. 2007

  Jsem zastánce teorie, že vše co člověk za život udělá, udělá kvůli sobě. Opravdu vše. I to, co označuje za práci pro jiné, je ve skutečnosti práce pro sebe. Práce na vlastním uspokojení.

  Možná se vám to bude zdát nepochopitelné, ale ten největší altruista je ve své podstatě ten největší onan. Vezměme si příklad ze života. Nebo lépe, budu svou teorii prezentovat na fiktivním případě, který se v reálném světě pravděpodobně nenachází.

  Jsem programátor, pracoval jsem tisíce hodin, pro lidi. Napsal jsem tisíc řádků kódu, napsal jsem tisíc funkcí a plug-inů, pracoval jsem dlouho do noci, ne kvůli sobě. Dělal jsem to zadarmo, takže jsem to nemohl dělat pro sebe. Jsem altruista. Dělal jsem to pro lidi.

  To je vážení samozřejmě nesmysl. Ta fiktivní postavička, v našem případě progamátor vše co dělal, ač zadarmo, dělal pro sebe. Pro svůj vlastní pocit, pro to příjemné pnutí ega, pro hřejivý pocit sebeuspokojení. Je pravda, že lidé, kvůli kterým to vše prý dělal, z jeho práce nakonec těžili, měli radost, atd., ale slučování cílové skupiny uživatelů s prvotním důvodem činnosti je v tomto případě velmi mylné. Ten obětavec, programátor, se nečinil kvůli výslednému produktu, který z jeho práce vzešel, dělal to vše kvůli radosti, která se počala uvolňovat již v průběhu tvorby (vidina výsledku) a svého vrcholu dosáhla v momentě, kdy se produkt dostal do rukou uživatelů (a byl pozitivně oceněn). Satisfakce, spokojenost, opojení, opilost, smysluplnost, řád.

  Až se příště setkáte s někým, kdo sám sebe nazývá altruistou, pomyslete na má slova. Ten člověk pravděpodobně není nikdo víc, než pouhý člověk, jenž objevil potěšení, jež mu skýtá uznání, prestiž, vděk, a také objevil cestu jak těchto pocitů dosahovat, a čas od času tuto cestu podniká, aby se pak mohl ve svém blahu rochnit a libovat si ve své dobrotivosti.

  Teď rozumíte, proč my dobročinní pracovníci děláme takové věci. Pro obchod. My poskytneme dílo, lidé (konzumenti) poskytnou odměnu. Buď v podobě peněz, anebo v podobě výše zmíněných abstraktních hodnot. Ve výsledku je to jedno, i za peníze si nakonec koupíme nějaké to potěšení. Takto obchodujeme. Není to špatné. Opravdu bych byl nerad, kdybyste si mysleli, že to považuji za špatné. Jak by to mohlo být špatné… když nám tuto vlastnost do vínku nadělila sama příroda?

  Pokračování

• O marnosti upgradování

  • Publikováno: 14.1. 2007

  Jak tak pomalu stárnu, děje se se mnou mnoho věcí. Oslovuji lidi, abych jim sdělil, že jsem zapomněl, co jsem jim chtěl říci. Třeba. Nebo začínám řešit – pro jiné běžné – životní problémy. Co budu jíst? Kde to koupím? Kde na to vezmu peníze? Kostnatím… Dříve pružné chrupavky v mém těle kostnatí. A také mozkové pochody kostnatí. A taky… přestávám upgradovat software.

  Tuhle jsem se rozhoupával, že si stáhnu novou Mirandu. Ano, stáhl jsem ji, a obratem ji smazal, protože z changelistu jsem nedošel pochopení, co je vlastně tou novinou, která stojí za výměnou čísla ve verzi. Odjakživa si ssebou nosím představu, že změna prvního čísla ve verzi je vždy ekvivalentem funkčního pokroku. Jak se zdá, není tomu tak, počínaje minimálními pokroky v nakousnuté Mirandě (která se možná snaží popohnat své verzování k celým číslům, které jakživ vzbuzovaly zájem, důvěru a konečně vyšší stahovanost) a mikroskopickými změnami Firefoxu verze 2 konče.

  

  </texy>

  Pokračování

• Tento článek si přečetlo 671 lidí.

  • Publikováno: 9.12. 2006

  Tento článek si přečetlo už 671 lidí. Jak to vím? Měřím si to!

  (…) (prostor k zamyšlení)

  Tak. Teď vás možná trklo, že jsem vyslovil nesmysl. Čtenost článků na tomto blogu ani nikde jinde měřit nejde. Proč? Protože…

  1. Na webu se moc nečte. Web nejsou noviny, to odhalily už první výsledky výzkumu metodou eyetracking. Lidé se na webu chovají jinak, než při práci s tištěnými médii. Nečtou plynule, často nečtou vůbec, nýbrž jezdí očima po stránce a zkoušejí se něčeho zachytit. Pokud na nějaký magnetický bod narazí, zkoumají jeho okolí. A tak dále. Tolik ke „čtení webu“. Od těchto faktů už zbývá jen půlkrok vytvoření nerovnice otevření stránky != přečtení stránky.
  2. Články na blogu nemusí, ale mohou být rozpůleny. V případě nepůlených postů narážíme na problém – co když se článek celý nachází na úvodní straně (spolu s několika dalšími a předchozími spoty)? Jak zaznamenat jeho přečtení? Domnívám se, že to není možné… „Řez článkem“ by zdánlivě mohl otázku měření vyřešil, ale jak nakonec zjistíme, možnost řešení je opravdu jen zdánlivá.

  </texy>

  Pokračování

• Loučení

  • Publikováno: 23.10. 2006

  Ano, nastal čas loučení. Znáte to, dáte si výbornou večeři, vychutnáváte si to, jakoby to mělo být naposled, toť radostná chvíle. Nakonec vidličkou posbíráte posledních několik zrníček rýže, vložíte je do úst… a polknete. A až za jistou chvíli začne hlodat červík pochybnosti. „Tak co, Petříku, jaký z toho máš dojem? Chutnaly ti ty houby?“ Babička na stará kolena začala houbařit a co bych to byl za vnuka, kdybych nad dobrotou jejich darů byť jen pochyboval. „A co ty nazelenalé, viděl jsi už někdy něco takového?“. Jedli jste někdy žluté houby s podivně velkými výtrusnicemi a nazelenalou hlavou? Já už ano – nedávno, poprvé. „…viděl jsi už někdy houby s hnědou, co hnědou – téměř černou nohou?“ poslouchal jsem dál pronikavé hlodání pochyb, odevzdaně, vědom si nulové šance na jejich umlčení. Co už – jídlo bylo uvnitř a oheň na střeše, a nezbývalo, než čekat, jak věci dopadnou.

  Pak přišel večer, a pak přišla noc, hluboká noc a s ní také čas jít spát. Nemusím napovídat, jistě vám je už teď jasné, že jen co já dostal chuť na odpočinek, to vnitřní druhé a zlé já se probudilo a začalo rejdit. „Tak Petříku, hezké sny. Co myslíš, probudíš se ráno, nebo skonáš ve spánku?“ „Jen to ne!“, opáčil jsem se. I když nepopírám, že skonání ve spánku musí být v mnoha ohledech příjemnější, než konec za asistence širokého okruhu známých, rodiny, lékařů, sestřiček a dalších lidí, kterým jsem slíbil webové stránky, přesto pořád nemám v plánu to tady zabalit. Ještě ne…

  Přeci jen, ke svému překvapení jsem se ráno probudil, otevřel oči a notnou chvíli si vychutnával ten hřejivý pocit – být živ a zdráv. Chvíle radosti však netrvaly dlouho – po chvilce mě nasávání jedinečné atmosféry žití přestalo bavit, postavil jsem se a protáhl své zkřehlé údy. Musel jsem se opravdu špatně vyspat, protože byly byly ztuhlé až běda – a nejen údy – záda, krk a vůbec vše! Vše bylo ztuhlé! Ztuhlé a neschopné pohybu, vyčerpané a mrtvé jako po náročném sportu. Ale kdy jsem naposled sportoval? Bylo to pět, možná šest let zpátky. Tudíž únavu z fyzického výkonu jsem šmahem vyloučil… Takže to neskončilo. Nejenže jsem si musel vytrpět noční poslech žbluňkání a dalších, netypických zvuků i tlaků mé trávící soustavy, ne, to nestačilo: čekaly mne věci horší, horší než si dovedete představit. Ale o tom zas někdy příště.

  Pokračování

Stránkování

• Starší články
• Novější články