Filosof (původ této přezdívky pro mne zatím zůstává neodhalen) se podělil o pár tipů, jak psát články o něčem, a já bych ho rád doplnil, přičemž se budu držet spíše svého kopyta.
Milí blogeři. Já vím, že občas máte pocit „měl
bych něco napsat (protože jinak něco…)“. Jenže když v takové chvíli
vezmete do rukou rukolu pero nebo klávesnici, ono co by tu teď
mělo být, to tu není. Není tu myšlenka. Není o čem psát. Neboli váš
myšlenkový potok je vyschlý jako ruce staré báby potok,
který poušť.
Tento článek je komentářem na SuEninin článkek, který je vlastně komentářem k jiným komentářům. S radostí se vplétám do kola – ne, nemyslím ten středověký detektor lži – ano, myslím blogosféru, útočiště chaosu. Ne že bych neměl co dělat, znáte to, právě mě tu čeká dva (a půl) webu k nakódování, plus něco navíc, avšak když nevím kam dřív skočit, nejraději se vydávám po ještě jiné trase. Tak proč si v perné chvilce trochu nezaplkat. Jó, dnes to bude řádně chaotické. Ale vždyť vy si to proberete.
Velikonoce jsou svátek jako každý jiný, to znamená zbytečný a otravný, to však neznamená, že bychom ho měli zcela ignorovat. Je dobré si zachovat alespoň jakési minimální povědomí o historických souvislostech a skutečných pramenech této krásné tradice. Ponechám stranou osobní antipatie k svátku velikonočnímu, na mé osobní soukromé soudy jistě není nikdo zvědav a rovněž je na místě upozornit, že Kahi's mindprint je primárně periodikum vzdělávací a nikoli beletristicko-umělecké. Takže poznámky, které by měly nést známky hodnocení nebo kritiky si ponechám od cesty, ačkoli dá mi zabrat, abych nevyslovil nahlas svou myšlenku, že bujaře oslavovat něčí smrt je kapánek ujeté. Co naplat, takoví už jsou křesťané.
</texy>
Zjistil jsem před pár dny, že mám ohromně pozitivní vztah ke všem géniům. Je to víc než sympatie, je to pochopení a… sebepoznání. Poznávám v nich sám sebe. A z toho zřejmě plyne narcisova sympatie k jiným lidem.
Začalo to Schopenhauerem, prý jediným filosofem, co nikdy neopomenul prohlásit, že je geniální. Je to pravda, na Arthurově genialitě bychom se s Arthurem shodli. Řekl to on, mnohokrát, a souhlasím, jeho texty mám moc rád. Kromě sebelásky jsem v jeho knihách mimo jiné našel i svůj vlastní vyjadřovací styl. Je to podivuhodný objev, překvapující, nicméně se jedná o překvapení velmi příjemné.
</texy>
To bude tím počasím. Jo, určitě. Nebýt jej, nikdy bych si v plné míře neuvědomil, co to znamená mít zkažený den. Letinka o tom před lety psala a tehdy jsem si nad tím začal lámat hlavu. Jak může jedna hloupá informace ovlivnit náladu na zbytek dne? Přišlo mi to nepředstavitelné. Teď už ne.
Patrně k tomu přispělo i počasí. To, které právě venku vládne, nazývám počasím zkokotěným. Myslím, že meteorologové tomu říkají zrovna tak.
V pondělí jsem dostal od své sekretářky e-mail, že budu muset zajet do Znojma na úřad. Už samotná nutnost jet do té zadnice světa ve mě probouzí nelibost. A na úřad? To slovo mi zvyšuje tep jako nic jiného. Prý budu muset zajít na finanční úřad odevzdat přiznání. Achhh… A taky na sociální správu. Jo, a taky na zdravotní pojišťovnu, cosi.
Bože, jak já tohle nesnáším. Člověk se týdny úspěšně separuje od vší té nechutné reality, co venku číhá, spokojeně si lebedí ve svém imaginárním světě bez problémů a pravidel, a pak… mu řeknou, že se musí setkat s úředníkem. Ohavné, otřesné, ech!