Tag: čas

• Co mi dala škola? (Prozatím…)

  • Publikováno: 22.5. 2008

  Jestli čekáte, že se mé tázání bude podobat tázání se Izraelitů po tom what have the Romans ever done for us?, jste vedle.

  1. Ponaučení první: Nikdy na to neseru tak, aby se na to nedalo srát více. Třeba tento týden. Každým dnem překvapuji sám sebe, jak dlouho dokážu práci odkládat. V pondělí jsem chtěl začít, v úterý pokročit, ve středu práci završit. Je čvrtek 4:55 a přemýšlím, jestli začít, anebo až ráno. V pátek se to odevzdává. Ještě před týdnem bych bral takovýto stav za absurdní – dnes vím, že člověk se dokáže znovu a znovu překonávat téměř za všech okolností. Potěšující poznání.
  2. Druhé ponaučení: Nic se nejí tak horké, jak se uvaří. Vždycky jsem si myslel, že přísloví to říká jinak, že nic není tak horké, jak se uvaří, jenže to zní jako protimluv, nemyslíte? Význam této (té první) lidové moudrosti je takovýto: než se jídlo dostane na stůl, než si umyjete ruce, provedete jiné formality, jídlo vystydne tak, že je konzumovatelné. To platí třeba u těstovin. Nikoli však u knedlíků plněných ovocem, například jahodami. Knedlíky je nezbytné si rozříznout na několik dílů, ty pak chladnou mnohem úspěšněji. Potvrdí každý, kdo gets things done.

  Škola je plná knedlíků a nikdy nevíte jistě, co bude uvnitř, jen tušíte, že to nebude nic moc. Co taky čekat od školní kuchyně, že.

  Pokračování

• O nicnedělání a jiných činnostech

  • Publikováno: 15.11. 2007

  Je to už pěkná řádka dní, co jsem se zde zmínil o svém věčném snu, nicnedělání. Div se tomu, světe, záhy jsem to okusil a poznal, že vlastně není o co stát. A jak jsem tehdy zapomněl toto poznání zaznamenat pro budoucí generace, tak k tomu dnes sedám a dělám to.

  Některé věci jsou patrné na první pohled, jen se stačí podívat. Třeba… Občas chodím stát frontu na lístky do divadla. Vždy, úplně vždy na jednom z prvních míst stojí člověk, muž, obdivuhodně schopný vyvolat mé zhnusení, opovržení, odpor a zlost. Na první pohled, ne – na letmý, velmi letmý pohled nejde o nijak výjimečného člověka. Kdyby se na něj člověk podíval jen tak – jakože skoro vůbec – všimnul by si leda konstitučního typu Martin Malý. Ale kdyby se člověk podíval pozorně – ne! Kdyby se člověk prostě jen podíval, viděl by idiota. Není třeba dělat žádné testy, stačí vidět půl vteřiny jeho života, zachytit gesto, mim, slovo, dvě – a člověk by viděl idiota tak jasného, jako…

  As an unmuddied lake, Fred. As clear as an azure sky of deepest summer.

  Pokračování

• Ne zrovna pěkně podruhé o čase

  • Publikováno: 16.9. 2007

  Tohle nečtěte.

  Jak jsem naznačil posledně, čas právě teď trávím, mimo jiného, čtením knihy Deset myšlenek o čase. Tak jako prvních čtyřicet nebo padesát stránek nebylo problém přehlížet drobné vyjadřovací nedostatky paní spisovatelky, na dalších třiceti stránkách se její neschopnost (ale možná také má tolerance) naklání nad kritickou hranici, kde bych mohl knihu vzteky odhodit, protože pocit, že jde doopravdy o ztrátu času se s časem stupňuje. Dočtu to někdy?

  Pokračování

• První časová

  • Publikováno: 9.9. 2007

  Už kdysi, když jsem byl jen malý klučina s hlavou v oblaku nevědomí… ne, myslím že to bylo o něco později. Bylo to, až jsem vyrostl, setkal se s počítačem, s internetem a tak, tak tehdy jsem si začal také uvědomovat čas. Respektive to, že ho nemám.

  Někam se poděl. V prepubertální fázi mého života ho bylo dost. Muselo ho být dost. Protože nedostatek jsem neznal. Přímo jsem se v čase rochnil, jako boháč, co svůj pupek potápí pod bublinky pěny, do luxusní rohové vany, která je symbolem jeho nadbytku. Tak rozkošnicky jsem dýchal ve své mladosti, než jsem se setkal s časem.

  Pokračování

Stránkování

• Novější články