Velikonoce jsou svátek jako každý jiný, to znamená zbytečný a otravný, to však neznamená, že bychom ho měli zcela ignorovat. Je dobré si zachovat alespoň jakési minimální povědomí o historických souvislostech a skutečných pramenech této krásné tradice. Ponechám stranou osobní antipatie k svátku velikonočnímu, na mé osobní soukromé soudy jistě není nikdo zvědav a rovněž je na místě upozornit, že Kahi's mindprint je primárně periodikum vzdělávací a nikoli beletristicko-umělecké. Takže poznámky, které by měly nést známky hodnocení nebo kritiky si ponechám od cesty, ačkoli dá mi zabrat, abych nevyslovil nahlas svou myšlenku, že bujaře oslavovat něčí smrt je kapánek ujeté. Co naplat, takoví už jsou křesťané.
Kategorie: nic
-
O původu velikonoční tradice
-
Mám svůj ksicht věru rád
Mám na notebuku webkameru a používám ji jen na focení. Fotím jen zajímavé věci. A ty, co se mi líbí. Vlastně s ní dohromady fotím jen jednu věc.
(A taky aby se už nestalo, že se v čajovně mineme s význačným českým bloggerem a oba si odneseme jen pocit „ten člověk je mi nějakej povědomej“…)
-
Géniem snadno a rychle
Je snadné a rychlé stát se géniem, pokud už géniem jste, jinak to může být pomalá a bolestivá cesta, plná toho nejhrubšího utrpení, trýzně a slz. Pokud ovšem nečtete internetový magazín Kahi's mindprint, který je s to vám dopomoct ke genialitě tak jak praví titulek – snadno a rychle.
Co by to bylo za výzvu, kdyby vám v cestě nestály nějaké překážky. Na putování ke genialitě se setkáte s řádkou zapeklitých problémů, tou největší překážkou jste však vy sám. Ano, ty největší z potíží naleznete právě ve svém nitru. Na cestě ke genialitě především…
-
O genialitě
Zjistil jsem před pár dny, že mám ohromně pozitivní vztah ke všem géniům. Je to víc než sympatie, je to pochopení a… sebepoznání. Poznávám v nich sám sebe. A z toho zřejmě plyne narcisova sympatie k jiným lidem.
Začalo to Schopenhauerem, prý jediným filosofem, co nikdy neopomenul prohlásit, že je geniální. Je to pravda, na Arthurově genialitě bychom se s Arthurem shodli. Řekl to on, mnohokrát, a souhlasím, jeho texty mám moc rád. Kromě sebelásky jsem v jeho knihách mimo jiné našel i svůj vlastní vyjadřovací styl. Je to podivuhodný objev, překvapující, nicméně se jedná o překvapení velmi příjemné.
-
O temné stránce popularizace
Ach ta veřejnost. Ta zvědavá veřejnost! Ta ambiciózní namyšlená veřejnost, ty davy sápající se po všem, co zatím nemají. Jako vše, i podvědomí členů veřejnosti se naplnilo poznáním moci už v dobách dávných, pradávných. Lidé, ovce, tak dlouho nechávají v sobě bublat pocit nedostatečné moci, až pocit přeroste v akci, myšlenka přeroste v čin a dav si vydobude to, co chtěl, jenže neměl. Teď už má. Nezapomínejte, že chtít a potřebovat jsou dvě různé věci. Co člověk chce, nemusí potřebovat a mnoha případech potřebuje právě opak svého přání! Všimněte si také podobnosti mezi všemi lidskými touhami a konkrétní touze po moci, která ukázkově přerostla v celosvětovou módu demokracie. Demokracie je vláda v rukou lidu. Tak přinejmenším praví definice. Zcela jistě není tím nejlepším řešením dělby moci ve státu, i když by s takovým tvrzením nesouhlasil kterýkoli člen veřejnosti. Veřejnost… to je ta masa, ten dav, který vidíte kolem sebe. Vy tam samozřejmě nepatříte, vy jste individuum.
Léta páně 2000 si dav řekl, že nejen že chce psát, ba
má i právorád by psal na veřejnosti, tak, aby to viděli všichni kolem. Do té doby to nebylo nic snadného, psát. Kdo chtěl být při své tvorbě viděn, musel dosáhnout nějakého stupně výjimečnosti, aby jeho práce mohly být publikovány v médiích, na prostor i čas skoupých. Tedy, člověk z davu se do veřejného dění přenést nemohl – než přišel internet. „To je ono, to je ta šance!“ řekl si člověk z davu, web je přece médium neomezené prostorem, neomezené časem, tam by se zajisté nalezlo místečko pro to, co chci lidem z davu říci! Jenže to není tak snadné, jak náš človíček záhy poznal, publikovat není zas tak snadné. V cestě mu toho roku 2000 stál problém, který by mohl překonat snad jenom úsilím.