Je to už pěkná řádka dní, co jsem se zde zmínil o svém věčném snu, nicnedělání. Div se tomu, světe, záhy jsem to okusil a poznal, že vlastně není o co stát. A jak jsem tehdy zapomněl toto poznání zaznamenat pro budoucí generace, tak k tomu dnes sedám a dělám to.
Některé věci jsou patrné na první pohled, jen se stačí podívat. Třeba… Občas chodím stát frontu na lístky do divadla. Vždy, úplně vždy na jednom z prvních míst stojí člověk, muž, obdivuhodně schopný vyvolat mé zhnusení, opovržení, odpor a zlost. Na první pohled, ne – na letmý, velmi letmý pohled nejde o nijak výjimečného člověka. Kdyby se na něj člověk podíval jen tak – jakože skoro vůbec – všimnul by si leda konstitučního typu Martin Malý. Ale kdyby se člověk podíval pozorně – ne! Kdyby se člověk prostě jen podíval, viděl by idiota. Není třeba dělat žádné testy, stačí vidět půl vteřiny jeho života, zachytit gesto, mim, slovo, dvě – a člověk by viděl idiota tak jasného, jako…
As an unmuddied lake, Fred. As clear as an azure sky of deepest summer.