Správně. Ikona jasně dominuje na pozadí, které přecejen není zcela bez detailu.
Nejdůležitější pravidlo dobrého pozadí: fungující spolupráce ostrosti a neostrosti. Ostré oblasti dělají obraz uchopitelným, zhmotňují ho, vynášejí ho do popředí. Ikony pak nejsou jedinými ostrými body. Ostré oblasti obrazu na pozadí nejsou nezbytností. Ale myslím, že je dobré, může-li se zrak někde zachytit. Nazval bych to vhodným rozptýlením. Odvedením pozornosti mimo ikony. Chvíle odpočinku v jiném prostředí.
Poznámka pro členy gastronomického kroužku. Majda: půl plechovky rajčat, plechovka sardinek, lžička curry, trocha černého pepře najemno, dvě malé papričky od Sindibáda na jemno, sůl, kvalitně zamíchat. Nechat odstát. Špagety. Jsou. Trochu je zatvrdit na horké pánvi. Přihodit do pánve majdu. Chvíli nechat dělat. Přilít šťávu z rajčat, zamíchat, nechat dělat. Vypnout plyn, zavřít pokličkou, nechat dodělat. Umít nádobí. Podávat. Basalka je pro barvu. (Jedna paprička by stačila, ale pak by každé sousto nebyla challenge sama o sobě.) Done.
Výsledek
Původně jsem si myslel, že těmto číslům rozumím, ale díky komentářů a dodatečnému hledání jsem poznal, že nikoli. Myslel jsem, že je to zamotané – ve skutečnosti je to mnohem zamotanější.
Je orientační, protože se podle něj dá orientovat – protože je pravděpodobné, že jeden soused bude mít orientační číslo domu o jedna větší a druhý o jedna menší. Díky tomuto principu jde o číslo relativně malé, o číslo domu, které si člověk obvykle pamatuje. Někdy tady platí, že na jedné straně ulice jsou čísla sudá a na druhé lichá. To jsou orientační čísla.
Do prozatím nepříliš hluboké studnice lidského vědění přispívám dnes dvěma novými, vpravdě originálními způsoby zbavení se dotěrných výbíračů příspěvků na jistě dobré účely.
Jednu báječnou ideu mi dnes vnuknul, ne-li poradil, neznámý bezdomovec. Seběhlo se to v mžiku a zhruba takhle:
27. Langusta a první sen o škole. Jsem nemocen? Už asi neusnu, tak to aspoň slavnostně zapíšu.
Přednáška začala už před pár minutami. Vyučující… to je jedna z těch otravných osob, které se vytrvale a marně celou hodinu snaží nahazovat háčky, aby monolog změnily na dialog. Zřídkakdy se někdo chytí. Přednášející… tentokrát jde o mladého muže, jen o něco málo „dospělejšího“, než jsou jeho posluchači. To proto ten hloupý přístup.
„Přepáčte, čo sa to tu učíme?“ ozve se nový hlas ze zadu.
Z lavice předemnou se otočí jiná dívka: „Prosímtě drž hubu!“ Ale
není to drž hubu takové „…abych mohla dál poslouchat“. Je to drž hubu
„Copak nechápeš, že vždycky je to takto? Že přednášející žvaní a
úkolem studenta je nějak se před ten semestr přenést?“
„Prosímtě drž hubu!“ a pokračuje si v kreslení.
Velmi mě to pobaví. Něco bych ji řekl, pochválil ji za trefná slova.
Neumím se vyjádřit…
Přednášející se nijak nevychýlil ze své koleje, dál žvaní, okouzlen vlastními slovy, s novou energií se vrhá do další věty. Duškovský učitel. „Tak, milé děti, jestlipak…“. Ať už hraje cokoli, pořád je to ten úlisný učitel. Je to k nevydržení. Vždy, kdy ho vidím… mám sto chutí si do břicha vrazit nůž na loupání ovoce a pořádně jím zakroutit, jen abych unikl jeho hlasu. (Až tak dobře hraje toho učitele.)