Peter Kahoun a možná ještě někdo další předpovídá novinám krušné časy. Noviny skončí s mojí generací.
Domnívám se, že zániku papírových novin brání:
</texy>
Víte, velice bych nerad, kdyby se o mé osobě v budoucnosti mluvilo, jako o „postmoderním autorovi začátku jednadvacátého století“. Zní to blbě, viďte. Takových bylo, je a bude. Rád bych, aby se o mně mluvilo jako o tvůrci, zakladateli a hlavním představiteli nového revolučního stylu, který je nazván jak jinak, než po mně. Dámy a pánové, toto je první veřejná zmínka o Kakahismu, o kterém ještě mnoho uslyšíte.
</texy>
Před jistou chvílí jsem si položil otázku, zda jsem tolerantní člověk, když jsem intolerantní k intoleranci. Netrvalo dlouho, a dobral jsem se výsledku, který otázku zcela položil na lopatky: Tolerance přece není vlastnost nabývající dvou hodnot: ano/ne. Je to škála s nekonečně mnoho hodnotami – podobnost s teploměrem je tu zřejmá. Nelze tedy o nikom říci, že je tolerantní, jelikož nikdo nedosahuje toho principiálně nedosažitelného bodu na stupnici, jenž je tu v analogii s absolutní nulou na teploměru. Reagovat na prapůvodní otázku, domnívám se, již není potřeba, a pokud ano, tak prosím: Ne, nejsem tolerantní, poněvadž nemohu.
To je jedna z otázek, co dnes byly vyřešeny během chvíle, pro kterou byl vázacím prvkem pocit, že dovedu zodpovědět každou otázku. Ta chvíle byla zploditelkou i páru zajímavých veršů, o které se v brzké době se svým potenciálním čtenářstvem hodlám podělit, nevytratí-li se ze mne pozitivní názor na ony verše, což je značně pravděpodobné.
Jó, tak tady končí papírový spam. Akorát nerozumím, proč rakouské letáky nekončí v rakouských popelnicích na tříděný odpad, ale v těch našich. Je to skutečná záhada.
Dům, v němž žijeme, prožívá přerod, jehož doprovodným znakem je i proměna chodebních zdí v takřka saudkovské.