Začátek jsem měl předepsán takto:
Před pár minutami mi skončilo „zkouškové“, čili nejbližší
učení mne čeká zas někdy v srpnu nebo září…
Jenže věci se vyvrbily tak trošku neočekávaným způsobem: zkoušku jsem
udělal nejen ke svému skutečnému podivu, ale i ke svému částečnému
zklamání… V případě neúspěchu jsem si mohl být jist, že knihu –
hlavní učební pramen – ještě někdy otevřu. Právě v těch několika
posledních předzkouškových dnech, kdy jsem do stránek zmíněné publikace
chtě-nechtě zabředl, získal jsem si k ní jakési sympatie… ne, lépe
bude nazývat to zájmem. A tedy teď, když jsem zkoušku pokořil na první
pokus (s dalíovskou sebejistotou a hrdostí jsem přijal známku
E…), obávám se, že nenaleznu dost vlastní vůle, abych knihu
otevřel podruhé.
Neboli, vážení posluchači, jsem zpátky. Můžete si mě představit jako
prince na bílém koni, co přicválal do strachem, zoufalstvím, melancholií a
idiocií sužovaného Blogostánu. Zachránit vás, přirozeně. Jsem tady a tak
jako vy, ani já se na to už nemohu dívat… Že zde máme krizi jsem si
uvědomil teprve nedávno. Když se mi povedlo dát dohromady jedna
a jedna.
</texy>