O flecích na zdech

Poděkujme naší chudé minulosti, poděkujme, že si nás k prsu nepřivinula západní Evropa nýbrž ta východní, aby nás obdařila jednoduchým, zato osobitým darem chudoby a nedokonalosti. Nemyslím, že nedokonalost je nutně vlastnost, od které by se mělo utíkat, nebo se ji snažit vymýtit. Vždyť její sestra – dokonalost – je vždy tak plytká a nudná. Takže važme si aspoň na chvíli chybek v našem okolí…

Za mých mladých let, bydle v panelovém domě postaveném v klasickém stylu, měl jsem možnost a vlastně i nutnost užívat technické vymoženosti zvané výtah. Kdysi v tom výtahu jel možná vášnivý, možná příležitostní kuřák. A když mu jeho láska dohořívala, mohl se rozhodnout, jestli ji tipne o podlahu pokrytou linoleem, anebo o plechovou stěnu kabiny výtahu. Anebo ji jen tak škvírou vhodí do výtahové šachty. Ale vybral si stěnu.

Díky tomu muži, když jsem od té doby doby podnikal nepravidelné četné cesty výtahem, nemusel jsem zrakem bloudit po čistých stěnách beze skvrnky, ne. Mohl jsem se chytnout nedokonalosti, úžasného fleku, jenž do laku vypálilo žhavé cigáro. Po tisíckrát opakovaném shlédnutí tohoto fleku, vypálil se mi jeho obraz do hlavy. A pak jednou, při jedné z dalších cest, nemohl jsem si nevšimnout, že skvrnka, kterou jsem ještě nedávno považoval za téměř dokonalou siluetu Madagaskaru, dostala na svém jižním břehu podivuhodný srpkovitý výběžek. Inspirován touto proměnou, vzal jsem pevně do ruky klíč a díru v laku v průběhu několika dní předělal do podoby Velké Británie.

A takových fleků je v mém okolí habaděj. Na školních lavicích, na zdech, podlahách, chodnících, všude vznikají obrazy Madagaskarů a Nových Zélandů, Pyrenejských poloostrovů a siluet žiraf a plameňáků. Ale někdy taky ty fleky nepřipomínají nic. Což neznamená, že až se na ně podíváte příště, nebudou vám důvěrně známé.