O dokonalosti

Dokonalost; už si vzpomínám! Mám teď tři čtyři myšlenky na rozvedení, a už jsem se bál, jsem o tuto přišel. Chtěl jsem si povzdechnout (romanticky, ne smutně), jak miluji dokonalost…

Jde o ten druh dokonalosti, který je velmi blízký efektivitě. A efektivita je naprosto božská idea. Někomu se efektivita nelíbí, protože ji zaměňuje s protikladem svobody, což je částečně pravda, ale spíše ne. Na svobodu máme vyhrazen nějaký čas, na efektivitu ten ostatní. A na rozdíl od svobody, efektivita je víc než impuls, totiž vede k cíli, a proto je možné ji nakonec přidělit vděk za výsledek. Abych to přiblížil:

Dokonalost (či efektivita, budu to zaměňovat) mívá formu pohybu a nebo komunikace. Mimo jiné, ovšem. V komunikační podobě je vidět v okamžicích, kdy jeden člověk něco naznačí a druhý člověk to bez pochybnosti zpracuje. Až to z třetího pohledu vypadá, že mezi těmi lidmi není nic, takže myšlenka se nemusí tam a zpět překládat, což jak víme, se v podstatě nikdy nepodaří, takže sice mluvíme, ale jediné, co se nám podaří z mysli Á do mysli Bé přenést, je důvěra, že „ta druhá ví“ – o věcné verifikaci asi nemůže být řeč.

Pak je ještě poezie, což má ke zmíněné komunikaci tak blízko, že ji takřka není třeba zmiňovat. Pochopitelně mluvíme o dobré poezii.

(Ano, vtip.) Když ale uvažujeme poezii v širším významu, těžko ji odlišit od pojmu dokonalosti jako pohybu. Pohybem míním třeba gesto, krok, nebo úryvek pohybu jogína. Nebo také číšníka, ale to se moc nevidí. Nesmírně rád pozoruji některé kuchaře při práci. Možná je v tomto případě kuchař slovo až nevhodně honosné, odpusťte: třeba na ípáku je stísněná provozovna jakési party balkánců, dělají pizzu, gyros a tak všelico. Pokud se zrovna nenudí – což se děje zřídkakdy, ale když se to děje, i v takové chíli jejich pohyb oplývá krásou – dělají na svém jídle. Nedělají to poprvé (tréning je jedna z podmínek dosažení dokonalosti) a neflákají to. Dělají to, co dělat mají, a nic víc. Když se zapomenou, je tam šéf. A i ten vypadá, že ví, do kterého ozubeného balkánského kolečka strčit, aby mašinerie s elegantní efektivitou frčela dál. A tohle sledovat, to mě strašně baví.

Což mi připomíná, že tam nemají žádné ženské; to považji za velmi relevantní. Z tohoto pohledu to mají číšníci nezřídka těžší, a také pravda, že jejich efektivitě se obdivuji podstatně méně často. Přesto nedávno se mi to poštěstilo*: poezii práce dvojice číšníků jsme zaznamenali za večer více-krát: vždy, když jsme dopili, číšník se objevil. Ne dříve. A pak se objevil v ten pravý čas, nečekal jsem. Dolil mi (či nám) vodu, a s přesně dávkovanou emocí se ujistil, jestli nemáme jiné přání. Jak jeho pohyb, tak jeho (neznatelná) komunikace s partnerem, zkrátka celý jeho pobyt byl v souladu s vyzněním okamžiku. Nedá se mluvit o scénáři, který by návštěvníka restaurace vedl do žádaného rozpoložení, spíš bych mluvil o pochopení úmyslu a společné práci všech účastníků, přičemž host je spíše pasivním pozorovatelem, ta opravdová práce, poezie pohybu a komunikace je na hostiteli…

Občas se dá zaslechnout, že někdo mluví o člověku, který něco koná s efektivitou či dokonalostí stroje. K tomu bych řekl leda to, že dokud je ve hře lidský faktor, říká tato fráze spíš něco o jejím autorovi, který není schopen postřehnout nuanci, která není nic jiného, než neopakovatelná nit aktu, spojující jiskru úmyslu s vizí cíle.