Lesk a bída mojí mysli

Dobrý den. Nevím, jestli jste tady, protože čekáte nový článek. Možná ano, a pak byste měli vědět, že dnes vám bohužel nic takového nemohu nabídnout. Hle, „bohužel“, to slovíčko, které se snažím odnaučit.

Proč dnes nic nebude – je nasnadě – není co (by mohlo být). Má mysl, drazí, je zamlžená a rozostřená, temná. Pozor, temná nikoli svým obsahem, nýbrž svojí formou!
Nejsem sto myslet jasně – mrzí mě to – a bez jasné mysli, jak bych jen mohl tvořit slova!?

Po deseti hodinách spánku, probouzím se ospalý. Den za dnem plyne, aniž by se cokoli událo, čeho by se mysl má mohla chytit. (Numb je to slovo.) Marně čekám na vodící linku, ke které bych se mohl přimknout alespoň na chvíli. Takto nějak:

1. List na hladině vodní plochy, směr mu udává náhoda a taky mávání křídel kolem letících motýlů.
2. Vlak na své koleji a člověk jdoucí někam. Oba ví, kam míří.

Teď nevím, co jsem to chtěl metaforizovat. Ah, zřejmě kontinuitu a ostrost mysli. Ale co teď? Zkusím počkat.

(…)

To je přesně ono, snad jsem nečekal, že se mi podaří plynule navázat. Navíc bych popřel celý svůj problém, vlastně tedy ani nechci plynule navázat. Nuže, nechť mám alespoň kontinuitu v nekontinuálnosti. To se přece hodí.

Teď by bylo na místě to celé nějak uzavřít.
Prosím?
Dobře.
Já vím, to se lehko řekne…
Co mi zbývá?
Prosím?
Totéž, co předtím: počkám.
Proč by ne? Tak to přece chodí. Myšlenky přicházejí, až nastane jejich čas.
Jak jako „popohnat“?
Je vidět, že nemyslíte jasně.
Samozřejmě. Rozdíl je, že já si to uvědomuji.
To s tím přece nesouvisí. Říkám jen, že co lze myslet…
Prosím? Jste tam?
(…)

Asi nás přerušili. No co se dá dělat. Na druhou stranu, díky bohu.