Loučení

Ano, nastal čas loučení. Znáte to, dáte si výbornou večeři, vychutnáváte si to, jakoby to mělo být naposled, toť radostná chvíle. Nakonec vidličkou posbíráte posledních několik zrníček rýže, vložíte je do úst… a polknete. A až za jistou chvíli začne hlodat červík pochybnosti. „Tak co, Petříku, jaký z toho máš dojem? Chutnaly ti ty houby?“ Babička na stará kolena začala houbařit a co bych to byl za vnuka, kdybych nad dobrotou jejich darů byť jen pochyboval. „A co ty nazelenalé, viděl jsi už někdy něco takového?“. Jedli jste někdy žluté houby s podivně velkými výtrusnicemi a nazelenalou hlavou? Já už ano – nedávno, poprvé. „…viděl jsi už někdy houby s hnědou, co hnědou – téměř černou nohou?“ poslouchal jsem dál pronikavé hlodání pochyb, odevzdaně, vědom si nulové šance na jejich umlčení. Co už – jídlo bylo uvnitř a oheň na střeše, a nezbývalo, než čekat, jak věci dopadnou.

Pak přišel večer, a pak přišla noc, hluboká noc a s ní také čas jít spát. Nemusím napovídat, jistě vám je už teď jasné, že jen co já dostal chuť na odpočinek, to vnitřní druhé a zlé já se probudilo a začalo rejdit. „Tak Petříku, hezké sny. Co myslíš, probudíš se ráno, nebo skonáš ve spánku?“ „Jen to ne!“, opáčil jsem se. I když nepopírám, že skonání ve spánku musí být v mnoha ohledech příjemnější, než konec za asistence širokého okruhu známých, rodiny, lékařů, sestřiček a dalších lidí, kterým jsem slíbil webové stránky, přesto pořád nemám v plánu to tady zabalit. Ještě ne…

Přeci jen, ke svému překvapení jsem se ráno probudil, otevřel oči a notnou chvíli si vychutnával ten hřejivý pocit – být živ a zdráv. Chvíle radosti však netrvaly dlouho – po chvilce mě nasávání jedinečné atmosféry žití přestalo bavit, postavil jsem se a protáhl své zkřehlé údy. Musel jsem se opravdu špatně vyspat, protože byly byly ztuhlé až běda – a nejen údy – záda, krk a vůbec vše! Vše bylo ztuhlé! Ztuhlé a neschopné pohybu, vyčerpané a mrtvé jako po náročném sportu. Ale kdy jsem naposled sportoval? Bylo to pět, možná šest let zpátky. Tudíž únavu z fyzického výkonu jsem šmahem vyloučil… Takže to neskončilo. Nejenže jsem si musel vytrpět noční poslech žbluňkání a dalších, netypických zvuků i tlaků mé trávící soustavy, ne, to nestačilo: čekaly mne věci horší, horší než si dovedete představit. Ale o tom zas někdy příště.