Když křemík říká “S Bohem!”

Smutná atmosféra ovládla mou cimru, když se dnes k poledni odebral můj tablet do křemíkového nebe. Sloužil dlouho. Víte jak dlouho? Já ne. Asi rok. Je to málo nebo moc? Těžko říci – ale zažili jsme toho spolu spoustu. Kolikrát jsem dlouho do noci po něm jezdil svým perem. A pak si musel dát přestávku, neb mě ruka bolela jako čert. Jistě, nebyl dokonalý, k perfektní ergonomii měl daleko. Ale v jedné věci byl jedinečný: byl můj první.

Dodnes si vzpomínám na ty krušné chvilky, když jsem se ráno na něj podíval a on ležel na stole zkroucený jak had. Celou noc na něj svítila lampička, a tak se jednou roztavil, chudák. Po bližším prozkoumání jsem zjistil, že se zdeformovala pouze horní plastová vrstva. Sice fungoval dál i bez ní, ale kdesi uvnitř mu to jistě zanechalo hluboký šrám.

Časté cesty do Brna a zase zpátky mu také jistě nedělaly příliš dobře. Řekněte ale, co jsem měl dělat? Potřeboval jsem ho, musel jsem ho vozit ssebou. Až před pár dny se všechny ty prožité strasti projevili. Zapojil jsem ho do stroje a … nic. Nenaskočil. Což mne zaskočilo. Nikdy předtím ani škytnutí a teď tohle. Byl to pro mě šok. Vzal jsem rozum do hrsti a šroubovák do dlaně a otevřel jsem ho. Podíval jsem se dovnitř… a zase ho zavřel. Za mou kariéru opraváře elektroniky se mi nestalo, aby tento postup nefungoval. A tentokrát skutečně nefungoval. Nebo alespoň ne tak, jak by měl. Zapojil jsem ho… a než jsem se dotkl perem jeho přistávací plochy… kurzor se dal do pohybu.

Kurzor se hýbal. Sám od sebe. Škubal se, očividně se mi Tablet snažil cosi říct. Spustil jsem Photoshop (dalo to dost práce) a dal mu volnou ruku. Dřív jsem mu vždy říkal, co má kreslit, teď však poprvé dostal vlastní moc. Vybral si barvu i štětec, řekl co měl na srdci… a pak se odmlčel. Navždy. Odpojil jsem ho od přístrojů a opatrně ho vložil do krabice. Ve středu bude obřad, můžete si poplakat se mnou.

Abych nezapomněl. Jeho poslední slova.