- Bez sedmiček bych si nikdy neuvědomil mnohé. Jako třeba jak moc jsem závislý na titulcích [kontext: film]. Vemte si třeba tohle. Díval jsem se na posledního House a říkám si: „Co to jako má být?“ „WTF?“ a pak na závěr „Jaká je vlastně pointa?“ „Nechápu to.“. Víte, celou dobu jsem si myslel, že nemocná bude ta kočka, ale zřejmě ne.
- Taková je absence. Na druhé straně dokáží titulky samé poukázat na
svou důležitost (na mou závislost) i za své přítomnosti. Do soukolí se
ale musí dostat kamínek. Víte, lidská mysl je náramně složitý a
fascinující mechanismus, mohl bych o tom vyprávět poměrně dlouho. Avšak
pro tento okamžik je podstatné, když si probereme psychologický mechanismus
chápání. Jak jistě víte, člověk se nedorozumívá ve znacích,
jak se naši předci naivně domnívali, ale v meziznakových prostorách.
Lidově řečeno „mezi řádky“ – to tam je veškerá ta informace! Anebo
také můžeme říct: v kontextu.
Skrze tento kontext se dobíráme pochopení. A lidská mysl, ta liška mazaná, předpokládá takzvanou ucelenost předávané zprávy (van der Raas říká apriorně kompaktní charakter kontextové informace, ale pro zjednodušení budu používat pojem ucelenost). Potíž s uceleností nastává, objeví-li se trhlina. Trhlina se objeví, pojme-li strojek větší kamínek, než je schopen rozkousat. A právě to jsou ty okamžiky, kdy člověk zažívá nadpozemskou radost z nalezeného kamínku. Čím je vypečenější, tím lépe. Takový titulek Vidím! (I see!) se dá ještě snadno přenést přes srdce s pocitem údivu/rozčarování/znechucení/opovržení, ale jsou případy, kdy člověk nemá možnost volby a jednoduše a bez rozmyslu se vykoupe v té radostně-absurdní situaci. Ty jediný jsi dokázal, abych sem přišla. – zkuste uhodnout znění originálu. S vítězem se podělím o skutečné znění onoho titulku, které je navíc „vybroušené vlastní negramatičností“.
- Jo a taky jedu na Windows 7. Zkoušel jsem k tomu něco napsat, ale nešlo to. Myslím, že k tomu víceméně… není co říct. Pomalu se chystám k přechodu.
z angličtiny přeložil -kahi-