Tag: sociologie

• O krizi která je a zároveň není (a jak z ní ven)

  • Publikováno: 2.7. 2007

  Začátek jsem měl předepsán takto:

  Před pár minutami mi skončilo „zkouškové“, čili nejbližší učení mne čeká zas někdy v srpnu nebo září…

  Jenže věci se vyvrbily tak trošku neočekávaným způsobem: zkoušku jsem udělal nejen ke svému skutečnému podivu, ale i ke svému částečnému zklamání… V případě neúspěchu jsem si mohl být jist, že knihu – hlavní učební pramen – ještě někdy otevřu. Právě v těch několika posledních předzkouškových dnech, kdy jsem do stránek zmíněné publikace chtě-nechtě zabředl, získal jsem si k ní jakési sympatie… ne, lépe bude nazývat to zájmem. A tedy teď, když jsem zkoušku pokořil na první pokus (s dalíovskou sebejistotou a hrdostí jsem přijal známku E…), obávám se, že nenaleznu dost vlastní vůle, abych knihu otevřel podruhé.

  Neboli, vážení posluchači, jsem zpátky. Můžete si mě představit jako prince na bílém koni, co přicválal do strachem, zoufalstvím, melancholií a idiocií sužovaného Blogostánu. Zachránit vás, přirozeně. Jsem tady a tak jako vy, ani já se na to už nemohu dívat… Že zde máme krizi jsem si uvědomil teprve nedávno. Když se mi povedlo dát dohromady jedna a jedna.

  </texy>

  Pokračování

• Jak psát o ničem

  • Publikováno: 19.6. 2007

  Filosof (původ této přezdívky pro mne zatím zůstává neodhalen) se podělil o pár tipů, jak psát články o něčem, a já bych ho rád doplnil, přičemž se budu držet spíše svého kopyta.

  Milí blogeři. Já vím, že občas máte pocit „měl bych něco napsat (protože jinak něco…)“. Jenže když v takové chvíli vezmete do rukou rukolu pero nebo klávesnici, ono co by tu teď mělo být, to tu není. Není tu myšlenka. Není o čem psát. Neboli váš myšlenkový potok je vyschlý jako ruce staré báby potok, který poušť.

  Pokračování

• Miluji diskuse na internetu

  • Publikováno: 4.5. 2007

  Tento článek je komentářem na SuEninin článkek, který je vlastně komentářem k jiným komentářům. S radostí se vplétám do kola – ne, nemyslím ten středověký detektor lži – ano, myslím blogosféru, útočiště chaosu. Ne že bych neměl co dělat, znáte to, právě mě tu čeká dva (a půl) webu k nakódování, plus něco navíc, avšak když nevím kam dřív skočit, nejraději se vydávám po ještě jiné trase. Tak proč si v perné chvilce trochu nezaplkat. Jó, dnes to bude řádně chaotické. Ale vždyť vy si to proberete.

  Pokračování

• Aktuálně: ICQ servery blokují slovo Jabber!

  • Publikováno: 17.4. 2007
  

  Možná jste si taky všimli, tak jako já. Chtěl jsem ráno zdvořile požádat kamaráda, ať píše přes Jabber (poslední problematické dny jsem si ho tak oblíbil, že mu dokonce dělám reklamu na mém zápisníčku) a coby? Nojo, obyčejná zpráva: „Prosímtě, hoď se na jabberu on!“ Jak obyčejná zpráva, a přesto nikdy nedorazila. Zkoušel jsem ji totiž odeslat přes ICQ protokol. Právě tam uvnitř rezavých trubek prokletého ICQ se nalézá cosi shnilého, co mou zprávu zastavilo. Povězte mi. Proč ICQ blokuje slovo Jabber? Bojí se ho? Bojí se konkurence? Uvědomuje si dobře, že Jabber může nabídnout stokrát víc, i když má funkcí stokrát míň? Myslím – že ano.

  </texy>

  Pokračování

• O temné stránce popularizace

  • Publikováno: 27.3. 2007
  

  Ach ta veřejnost. Ta zvědavá veřejnost! Ta ambiciózní namyšlená veřejnost, ty davy sápající se po všem, co zatím nemají. Jako vše, i podvědomí členů veřejnosti se naplnilo poznáním moci už v dobách dávných, pradávných. Lidé, ovce, tak dlouho nechávají v sobě bublat pocit nedostatečné moci, až pocit přeroste v akci, myšlenka přeroste v čin a dav si vydobude to, co chtěl, jenže neměl. Teď už má. Nezapomínejte, že chtít a potřebovat jsou dvě různé věci. Co člověk chce, nemusí potřebovat a mnoha případech potřebuje právě opak svého přání! Všimněte si také podobnosti mezi všemi lidskými touhami a konkrétní touze po moci, která ukázkově přerostla v celosvětovou módu demokracie. Demokracie je vláda v rukou lidu. Tak přinejmenším praví definice. Zcela jistě není tím nejlepším řešením dělby moci ve státu, i když by s takovým tvrzením nesouhlasil kterýkoli člen veřejnosti. Veřejnost… to je ta masa, ten dav, který vidíte kolem sebe. Vy tam samozřejmě nepatříte, vy jste individuum.

  Léta páně 2000 si dav řekl, že nejen že chce psát, ba má i právo rád by psal na veřejnosti, tak, aby to viděli všichni kolem. Do té doby to nebylo nic snadného, psát. Kdo chtěl být při své tvorbě viděn, musel dosáhnout nějakého stupně výjimečnosti, aby jeho práce mohly být publikovány v médiích, na prostor i čas skoupých. Tedy, člověk z davu se do veřejného dění přenést nemohl – než přišel internet. „To je ono, to je ta šance!“ řekl si člověk z davu, web je přece médium neomezené prostorem, neomezené časem, tam by se zajisté nalezlo místečko pro to, co chci lidem z davu říci! Jenže to není tak snadné, jak náš človíček záhy poznal, publikovat není zas tak snadné. V cestě mu toho roku 2000 stál problém, který by mohl překonat snad jenom úsilím.

  </texy>

  Pokračování

Stránkování

• Starší články
• Novější články