Smutná atmosféra ovládla mou cimru, když se dnes k poledni odebral můj
tablet do křemíkového nebe. Sloužil dlouho. Víte jak dlouho? Já ne. Asi
rok. Je to málo nebo moc? Těžko říci – ale zažili jsme toho spolu
spoustu. Kolikrát jsem dlouho do noci po něm jezdil svým perem. A pak si
musel dát přestávku, neb mě ruka bolela jako čert. Jistě, nebyl dokonalý,
k perfektní ergonomii měl daleko. Ale v jedné věci byl jedinečný: byl
můj první.
Dodnes si vzpomínám na ty krušné chvilky, když jsem se ráno na něj
podíval a on ležel na stole zkroucený jak had. Celou noc na něj svítila
lampička, a tak se jednou roztavil, chudák. Po bližším prozkoumání jsem
zjistil, že se zdeformovala pouze horní plastová vrstva. Sice fungoval dál
i bez ní, ale kdesi uvnitř mu to jistě zanechalo hluboký šrám.
Časté cesty do Brna a zase zpátky mu také jistě nedělaly příliš
dobře. Řekněte ale, co jsem měl dělat? Potřeboval jsem ho, musel jsem ho
vozit ssebou. Až před pár dny se všechny ty prožité strasti projevili.
Zapojil jsem ho do stroje a … nic. Nenaskočil. Což mne zaskočilo. Nikdy
předtím ani škytnutí a teď tohle. Byl to pro mě šok. Vzal jsem rozum do
hrsti a šroubovák do dlaně a otevřel jsem ho. Podíval jsem se dovnitř… a
zase ho zavřel. Za mou kariéru opraváře elektroniky se mi nestalo, aby tento
postup nefungoval. A tentokrát skutečně nefungoval. Nebo alespoň ne tak,
jak by měl. Zapojil jsem ho… a než jsem se dotkl perem jeho přistávací
plochy… kurzor se dal do pohybu.
Kurzor se hýbal. Sám od sebe. Škubal se, očividně se mi Tablet snažil
cosi říct. Spustil jsem Photoshop (dalo to dost práce) a dal mu volnou ruku.
Dřív jsem mu vždy říkal, co má kreslit, teď však poprvé dostal vlastní
moc. Vybral si barvu i štětec, řekl co měl na srdci… a pak se odmlčel.
Navždy. Odpojil jsem ho od přístrojů a opatrně ho vložil do krabice. Ve
středu bude obřad, můžete si poplakat se mnou.
Abych nezapomněl. Jeho poslední slova.
