Před pár dny jsem se zařekl, že své nikdy nekončící problémy s časem vyřeším jednoduše a přitom ne zcela jednoduše: budu dělat méně, a přitom dělat více. Bohužel nedokáži vysvětlit, jak přesně se toho pokouším docílit. Mohu ale bezpečně tvrdit, že zatím mě to náramně baví. A to přestože není jisté, že „více“ v aktuálním slovasmyslu je totožné s tím původním. Ale na tom přece nezáleží. Důležité je se umět bavit.
Má to něco společného s resignací, anebo, jak by raději řekl můj o něco dospělejší psychoterapeut, smířením. Vezměme si kupříkladu spánek. Podvolil jsem nedávno principům světa, neboť jsem spatřil, že veškerá snaha bojovat proti těmto konkrétním silám, je zbytečná. Takže si nenastavuji budík. To jsem dřív dělal, ale bylo to zcela zbytečné. Není důležité, že vstát dříve, než je zdrávo není v mých silách – jednoduše nevstanu. To není otázka síly vůle – to je otázka síly vůle v porovnání se sílou moudřejší intuice a nevyjádřitelné zkušenosti. Důležité je, že vstát dříve není dobré. Vstávat dřív – to se projeví. Co spánku ukrojím, to si – dříve či později – tím či oným způsobem – vezme zpátky. Tak proč se namáhat s krájením.
Taktéž, mimo jiné, mimo vše ostatní, nemohu bezpečně tvrdit ani to, že mé potěšení je nějak spjato s mým novým pohledem na čas a dělání. Zajisté do tvorby tohoto mého dojmu mohly zasáhnout jiné veličiny – z nemalé míry vlivu podezřívám algoritmus mého hudebního přehrávače – to, jak vybírá, která skladba bude hrát jako další. Ten se navenek tváří, že algoritmus neexistuje, že výběr je náhodný. Ale u těchto propracovaných potvůrek člověk nikdy neví, a já bych dal prst do ohně za to, že za nálepkou jednoduché náhodnosti je ukryta důmyslnost.