Jednou za čas potřebuji novou zubní pastu. Jdu do obchodu a zůčastním
se té hry. Pochopitelně, chci vyhrát. Ale protivník má silné zbraně.
Protivník, tedy výrobci zubních past, vyčkávají. Možná je to nefér. Oni
čekají, ale to mě tlačí čas. Oni připravili hádanku. Já si musím
vybrat, během velmi krátké chvíle. A vlastně… může v této hře
zákazník někdy vyhrát? Jsem docela na pochybách…
Zákazník stojí před řadou různobarevných, většinou lákavě
vyhlížejících krabiček a jejich cenovkami. Vybírá… Nemůže se
spolehnout na rozum, protože krabičky lžou. Vyprávějí příběhy o svých
silách, schopnostech a o bájných látkách, které by měly být jejich
substacemi. Všechny to tak dělají. I ty levné, i ty drahé. Nejenže
krabičky lžou a mlží svým sdělením, klamou i tělem. Blýskají se,
křičí svými nápisy. Člověk se nemůže spolehnout ani na intuici. Musí
na to jít, zdá se, jinudma.
Říkám si, že drahé krabičky budou drahé z nějakého důvodu.
Obsahují něco, co je drahé, hodnotné. Jsou tudíž lepší, proto jsou
dražší. Na druhou stranu – co když jen chtějí, abychom si to mysleli?
Co když si jen hrají na něco, co nejsou – a my, lidé jim na to pokaždé
skočíme. Proto mohou projít do dalšího kola obchodního darwinismu.
V takovém případě jsou dražšími bez příčiny, s motivem.
Přiznám se, protentokrát jsem vybral z těch dražších. Nemyslím, že
mohu poznat rozdíl. I když… řekněte mi za deset dní, jestli je můj
úsměv zářivější.